|
RYTÍŘ SEVEROČESKÉ KRAJINY Věra
Bartošková V tu chvíli mi zamrazilo. A stále
tomu nemohu tomu uvěřit. Po krátké nemoci zemřel Ivan Dejmal. Podle svých
mnohých zkušeností, odborných znalostí a vysokých morálních kvalit hájil a
bránil českou a zejména devastací tak postiženou severočeskou krajinu. Brali jsme to jako samozřejmost,
pokládal to za samozřejmost i on, když jsme mu v jakoukoli denní i noční
hodinu volali a žádali o odbornou radu či o pomoc. Vídali jsme ho po mnoho
let na různých místech severních Čech při jednáních a otevřených
diskusích k ožehavým tématům při rozhodování o naší krajině. Nedá se v několika větách shrnout
jeho odborné studie, články, publikace, organizování menších i
celorepublikových ekologických i kulturních akcí vztahujících
se k soužití lidí ve své krajině. Za všechny stačí jmenovat prosazení
zákona na ochranu přírody a krajiny a ekologických limitů těžby uhlí
v pánevní oblasti nebo pořádání konference „Tvář naší země – krajina
domova“. Jeho přínos i nesmazatelné základy, které vytvořil a prosadil
zejména od devadesátých let v krajinné ekologii, bude jistě důkladně
zmapován. Budeme na nich stavět a opírat se o ně ještě daleko
v budoucnosti. Míhají se mi před očima desítky setkání
v Libkovicích, na Jezeří, v Horním Jiřetíně, na fakultě
v Ústí nad Labem, v Duchcově, Oseku, Mostě, Praze atd. Vždy
skromný, usměvavý a tvrdohlavý ve svém postoji hájit krajinu, obce a lidi,
kteří v ní žijí „.... je třeba zachovat jako trvalé a uchránit zbytek
sídel, krajiny i obyvatelstvo před další devastací. Z krajiny těžby
vytvořme krajinu domova...“ čteme na obálce publikace Územní
ekologické limity těžby v SHP vydané Společností pro krajinu v roce
2005, v níž se jako odborný autor přidal k dalším příspěvkům proti
novému pokusu dolů prolomit limity. Koncem roku 2007 se připojil krátkou
úvahu „Kraj výčitky a špatného svědomí“ do publikace České středohoří
s fotografiemi světoznámého autora Jaroslava Poncara, vydanou
Karmelitánským nakladatelstvím. „.. až do šedesátých let ve vnitrozemí
žila kulturní krajina zdánlivě svým po staletí obvyklým životem. Tady
v Českém středohoří začala umírat o dvacet let dříve a o to
nepochopitelněji. Většina přistěhovalců už patřila jinému světu, který nežil
v krajině. V onom ohromném lidském transferu už nikdo nepomyslil na
vnuky, obdělávající rodnou hroudu. Přišli sem za lepším, mentálně naladění
spíše brát než dávat.... Přesto je pořád ještě krásná, i když ne
v detailu“. A v závěru: „Jsou tu však nesrovnatelně významnější
počiny lidí, pro které je Středohoří domovem. Staví, obnovují a udržují
budovy, krajinu i sám život v obcích. Proti spojené armádě zubu času,
štěrkových horožroutů a jim podobným exploátorům a vandalům jsou však stále
v menšině. Ve výsledku i nadále ubíráme krásu této krajině. Přijde doba,
kdy se to podaří?“ Naposledy jsem ho viděla 13. září
v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR, kde jako jeden
z řečníků vystoupil na konferenci „Revitalizace a resocializace
rekultivovaného území – zajištění dlouhodobého zhodnocení rekultivovaného
území. Opět ve svém brnění, rozhalené košili, ve svetru, trochu unavený a
znovu neoblomný ve svých názorech a postoji k obnově tak těžce
zkoušející krajině. Oproti většině diskutujících, kteří
z mnoha úhlů a pohledů obhajovali slibné perspektivy obnovy krajiny po
odtěžení pro podnikání,volný čas a rekreaci, hájil s konkrétními
znalostmi z jednotlivých lokalit trvale udržitelný rozvoj v pánevní
oblasti. Obnovení zpřetrhaných historických vazeb hospodářských a přírodních.
Argumentoval pro nutnost zachovat
ekologické limity a zbytek volné přírody pro ekologickou stabilitu, proti
likvidaci Horního Jiřetína a vážné hrozby narušení Krušných hor. Proti
vytěžení celého uhelného ložiska a pro zachování jeho jádra na dobu, kdy už
bude jiná technologie těžby uhlí a jiné využití. A navrhoval, kam by např.
mohlo směrovat 12 miliónů korun, které musí každým rokem „někdo“ dotovat na
tak vychvalovaný mostecký hipodrom... Rytíř české a zejména severočeské
krajiny. Bude nám chybět. Věra
Bartošková, Duchcov, Společnost přátel města Duchcova, verabar@volny.cz, 10. 02. 2008 (psáno pro média) |