RYTÍŘ SEVEROČESKÉ KRAJINY

 

 

Věra Bartošková

 

     V  tu chvíli mi zamrazilo. A stále tomu nemohu tomu uvěřit. Po krátké nemoci zemřel Ivan Dejmal. Podle svých mnohých zkušeností, odborných znalostí a vysokých morálních kvalit hájil a bránil českou a zejména devastací tak postiženou severočeskou krajinu.

     Brali jsme to jako samozřejmost, pokládal to za samozřejmost i on, když jsme mu v jakoukoli denní i noční hodinu volali a žádali o odbornou radu či o pomoc. Vídali jsme ho po mnoho let na různých místech severních Čech při jednáních a otevřených diskusích k ožehavým tématům při rozhodování o naší krajině.

     Nedá se v několika větách shrnout jeho odborné studie, články, publikace, organizování menších i celorepublikových ekologických i kulturních akcí vztahujících se k soužití lidí ve své krajině.

     Za všechny stačí jmenovat prosazení zákona na ochranu přírody a krajiny a ekologických limitů těžby uhlí v pánevní oblasti nebo pořádání konference „Tvář naší země – krajina domova“. Jeho přínos i nesmazatelné základy, které vytvořil a prosadil zejména od devadesátých let v krajinné ekologii, bude jistě důkladně zmapován. Budeme na nich stavět a opírat se o ně ještě daleko v budoucnosti.

     Míhají se mi před očima desítky setkání v  Libkovicích, na Jezeří, v Horním Jiřetíně, na fakultě v Ústí nad Labem, v Duchcově, Oseku, Mostě, Praze atd. Vždy skromný, usměvavý a tvrdohlavý ve svém postoji hájit krajinu, obce a lidi, kteří v ní žijí „.... je třeba zachovat jako trvalé a uchránit zbytek sídel, krajiny i obyvatelstvo před další devastací. Z krajiny těžby vytvořme krajinu domova...“ čteme na obálce  publikace Územní ekologické limity těžby v SHP vydané Společností pro krajinu v roce 2005, v níž se jako odborný autor přidal k dalším příspěvkům proti novému pokusu dolů prolomit limity.

     Koncem roku 2007 se připojil krátkou úvahu „Kraj výčitky a špatného svědomí“ do publikace České středohoří s fotografiemi světoznámého autora Jaroslava Poncara, vydanou Karmelitánským nakladatelstvím. „.. až do šedesátých let ve vnitrozemí žila kulturní krajina zdánlivě svým po staletí obvyklým životem. Tady v Českém středohoří začala umírat o dvacet let dříve a o to nepochopitelněji. Většina přistěhovalců už patřila jinému světu, který nežil v krajině. V onom ohromném lidském transferu už nikdo nepomyslil na vnuky, obdělávající rodnou hroudu. Přišli sem za lepším, mentálně naladění spíše brát než dávat.... Přesto je pořád ještě krásná, i když ne v detailu“. A v závěru: „Jsou tu však nesrovnatelně významnější počiny lidí, pro které je Středohoří domovem. Staví, obnovují a udržují budovy, krajinu i sám život v obcích. Proti spojené armádě zubu času, štěrkových horožroutů a jim podobným exploátorům a vandalům jsou však stále v menšině. Ve výsledku i nadále ubíráme krásu této krajině. Přijde doba, kdy se to podaří?“

     Naposledy jsem ho viděla 13. září v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR, kde  jako jeden z řečníků vystoupil na konferenci „Revitalizace a resocializace rekultivovaného území – zajištění dlouhodobého zhodnocení rekultivovaného území. Opět ve svém brnění, rozhalené košili, ve svetru, trochu unavený a znovu neoblomný ve svých názorech a postoji k obnově tak těžce zkoušející krajině.

     Oproti většině diskutujících, kteří z mnoha úhlů a pohledů obhajovali slibné perspektivy obnovy krajiny po odtěžení pro podnikání,volný čas a rekreaci, hájil s konkrétními znalostmi z jednotlivých lokalit trvale udržitelný rozvoj v pánevní oblasti. Obnovení zpřetrhaných historických vazeb hospodářských a přírodních.

     Argumentoval pro nutnost zachovat ekologické limity a zbytek volné přírody pro ekologickou stabilitu, proti likvidaci Horního Jiřetína a vážné hrozby narušení Krušných hor. Proti vytěžení celého uhelného ložiska a pro zachování jeho jádra na dobu, kdy už bude jiná technologie těžby uhlí a jiné využití. A navrhoval, kam by např. mohlo směrovat 12 miliónů korun, které musí každým rokem „někdo“ dotovat na tak vychvalovaný mostecký hipodrom...

     Rytíř české a zejména severočeské krajiny. Bude nám chybět.

 

Věra Bartošková, Duchcov, Společnost přátel města Duchcova, verabar@volny.cz, 10. 02. 2008 (psáno pro média)

 

           

■ ČLÁNKY

 

sustainable.cz