|
POROZUMĚNÍ SVĚTU LEŽÍ MIMO PRAVICI A
LEVICI Ivan
Dejmal Když Karel Marx psal roku 1848 svůj „Komunistický
manifest“, reflektoval přitom jednu velice důležitou skutečnost: Evropa, a
potažmo civilizovaný svět, už nejsou místem, kde je možné odvozovat svobodu
jednotlivce od individuálního vlastnictví a spatřovat naplnění života člověka
ve správě tohoto majetku, jak to do Francouzské revoluce předpokládalo
osvícenství. To prostě proto, že majetku už nebylo pro všechny dost a
společenská dělba práce a výrobní technologie, rodící se průmyslové
společnosti, navíc ani individuální vlastnictví všech nedovolovaly. Marx spatřoval příčinu sociálního rozvratu společnosti a
periodicky se opakujících hospodářských recesí právě v krizi a porušenosti
přirozených vlastnických vztahů. V duchu v té době stále velice živého
hesla „Volnost, rovnost bratrství“ hledal řešení ve všelidovém vlastnictví.
Od vlastnění základní výrobních prostředků společností očekával rovný přístup
ke zdrojům a k zapojení se do pracovního procesu – tedy svobodu od hladu a
právo na práci. Také však rovnou možnost účasti na správě majetku a v
rozhodování o rozdělování výsledků společně vykonávané práce prostřednictvím
továrních a zemědělských samospráv. Pokud se pokusy o uskutečnění takové
cesty mohly opřít o nadšenou víru a solidaritu danou vnějším tlakem,
vykazovaly značnou funkčnost. Kolektivní vlastnictví dávalo zúčastněným
potřebnou ekonomickou jistotu a seberealizaci v účasti na hospodářském a
společenském dění komunity. Téměř dvě stě let sociálních a hospodářských třenic, střetů
a bouří mezi dělnictvem a podnikateli nakonec vedlo i v různých
systémech tržního hospodářství k uznání konstitutivní úlohy vlastnictví pro
život každého člověka. Vedle po dlouhou dobu zachovávaného, zpočátku dosti
širokého prostoru pro po všech stránkách funkční individuální vlastnictví a
hospodaření rodinného typu v zemědělství, v řemeslech a obchodu však celkovou
generální odpovědí na stále se vracející, neřešitelný problém, že vlastnit
mohou jen někteří, bylo vynalezení institutu zástupného soukromého
vlastnictví, vlastnictví nikoli k tvořivé práci, ale k užití a spotřebě. To
pak má do dnešních dnů různé podoby od technického vybavení bytu, přes
vlastnění chaty, auta, rodinného domu, až po přepychová sídla speciálně ohrazených
čtvrtí. Toto vlastnictví už není vstupem do odpovědnosti, ale jen pokleslou
výzvou k jeho trvalému zachovávání a rozhojňování. Potřeba štěstí je tedy v
průmyslové společnosti chápána a saturována jako spotřeba a hromadění
materiálních statků. V dosažitelnosti tohoto cíle pro co nejvíce lidí je
tajemství úspěchu tržního hospodářství. Na úspěchu nabádání k takovému
způsobu života, na všemocné síle reklamy pak také spočívá relativní
hospodářská stabilita výrobně spotřebního modelu života společnosti. Marx soudil, že je-li jím analyzovaná společnost obchodně-výrobní,
pak jí vždycky byla a bude. A že vedle již zmíněného vyřešení otázky
vlastnictví je druhou podmínkou pozemského ráje příchod chvíle, kdy se
všechny zdroje přírody otevřou a potečou naplno a lidstvo je usměrní ke své
potřebě. Marxův model tu spoléhal na péči všech, až nakonec vedl k situaci
domu bez pána, a spokojenost lidí si nedovedl zajistit jinak než totální
rezignací na své původní aspirace a tím, že prodejností držel lidi v jejich
přísném soukromí. Nezhroutil se tedy primárně ekonomicky, jak se mnohdy
soudí, nýbrž proto, že své výchozí teze nejen neudržel, ale ani nepokročil v
poznání světa, a promarnil tak možnost reakcí na ně dosáhnout životodárné
proměny překročením bariér spotřební společnosti. To se nepovedlo ani světu soukromého vlastnictví výrobních
prostředků. Po celé 20. století se vymezoval vůči levici, vůči Marxovu
kolektivismu a věnoval se institucionalizaci svého způsobu správy majetku,
aniž by vážně reflektoval důsledky způsobu využívání území, přírody a
přírodních zdrojů, které přitom petrifikoval, posiloval či uváděl v život. Dnešní spor o levicovost či pravicovost uspořádání
hospodářského a sociálního života společnosti už je jen bezduchým
prolongováním letité pře, ze které již zcela vyprchalo původní pozitivní
úsilí dát praktický tvořivý výraz dobovému porozumění světu. Ne že by otázka
vlastnictví byla již vyřešena, ale je třeba se k ní vztáhnout jiným způsobem
než dosud. Smysl, který byl v pokusu o její vyřešení původně spatřován –
svoboda a naplnění života jedince –, jistě platí dál, byť byl k dnešku téměř
zcela překryt hospodářským utilitarismem, sledujícím ryze ekonomické
souvislosti naší každodenní praxe. Stav světa, hrozící brzkou fyzickou zkázou
života, by nás měl vést k širšímu pochopení světa, než dovoloval
antropocentrický humanismus a na člověka jednosměrně zahleděné osvícenství.
Na stejnou roveň jako starost o svobodu člověka a jeho hospodářská a sociální
práva je třeba postavit starost o zachování podmínek života na zemi. Jen tak
může být úsilí o sociální spravedlnost a rovný přístup k možnostem naplnit
každý jednotlivý život navráceno do celistvé odpovědnosti za svět, odkud bylo
vytrženo novověkým úsilím měnit skutečnost pro větší míru zisku a větší
spotřebu. Porozumění dnešnímu světu leží mimo pravici a levici
zakletých do partikularity svého pohledu. Základy příští struktury
hospodářského a sociálního života rozumně se chovající společnosti leží v
pochopení příčin apokalyptické budoucnosti námi až dosud utvářeného světa.
Odtud je třeba vycházet, a ne z daností ekonomických a sociálních prokletí naší
dosavadní, zaručené a stále se zkracující cesty do pekel.
FOTO:
sustainable.cz Datováno 6. prosince 1992 Se souhlasem dědiců autorských práv převzato ze sborníku
Ivan Dejmal: Prostor k úvaze, vydaného v roce 2008 pro Společnost pro krajinu. Uveřejněno 6.2.2009 u příležitosti prvního výročí úmrtí
autora. |
SPOLEČNOST PRO KRAJINU / KNIHY