POROZUMĚNÍ SVĚTU LEŽÍ MIMO PRAVICI A LEVICI

Ivan Dejmal

 

 

Když Karel Marx psal roku 1848 svůj „Komunistický manifest“, reflektoval přitom jednu velice důležitou skutečnost: Evropa, a potažmo civilizovaný svět, už nejsou místem, kde je možné odvozovat svobodu jednotlivce od individuálního vlastnictví a spatřovat naplnění života člověka ve správě tohoto majetku, jak to do Francouzské revoluce předpokládalo osvícenství. To prostě proto, že majetku už nebylo pro všechny dost a společenská dělba práce a výrobní technologie, rodící se průmyslové společnosti, navíc ani individuální vlastnictví všech nedovolovaly.

Marx spatřoval příčinu sociálního rozvratu společnosti a periodicky se opakujících hospodářských recesí právě v krizi a porušenosti přirozených vlastnických vztahů. V duchu v té době stále velice živého hesla „Volnost, rovnost bratrství“ hledal řešení ve všelidovém vlastnictví. Od vlastnění základní výrobních prostředků společností očekával rovný přístup ke zdrojům a k zapojení se do pracovního procesu – tedy svobodu od hladu a právo na práci. Také však rovnou možnost účasti na správě majetku a v rozhodování o rozdělování výsledků společně vykonávané práce prostřednictvím továrních a zemědělských samospráv. Pokud se pokusy o uskutečnění takové cesty mohly opřít o nadšenou víru a solidaritu danou vnějším tlakem, vykazovaly značnou funkčnost. Kolektivní vlastnictví dávalo zúčastněným potřebnou ekonomickou jistotu a seberealizaci v účasti na hospodářském a společenském dění komunity.

Téměř dvě stě let sociálních a hospodářských třenic, střetů a bouří mezi dělnictvem a podnikateli nakonec vedlo i v různých systémech tržního hospodářství k uznání konstitutivní úlohy vlastnictví pro život každého člověka. Vedle po dlouhou dobu zachovávaného, zpočátku dosti širokého prostoru pro po všech stránkách funkční individuální vlastnictví a hospodaření rodinného typu v zemědělství, v řemeslech a obchodu však celkovou generální odpovědí na stále se vracející, neřešitelný problém, že vlastnit mohou jen někteří, bylo vynalezení institutu zástupného soukromého vlastnictví, vlastnictví nikoli k tvořivé práci, ale k užití a spotřebě. To pak má do dnešních dnů různé podoby od technického vybavení bytu, přes vlastnění chaty, auta, rodinného domu, až po přepychová sídla speciálně ohrazených čtvrtí. Toto vlastnictví už není vstupem do odpovědnosti, ale jen pokleslou výzvou k jeho trvalému zachovávání a rozhojňování. Potřeba štěstí je tedy v průmyslové společnosti chápána a saturována jako spotřeba a hromadění materiálních statků. V dosažitelnosti tohoto cíle pro co nejvíce lidí je tajemství úspěchu tržního hospodářství. Na úspěchu nabádání k takovému způsobu života, na všemocné síle reklamy pak také spočívá relativní hospodářská stabilita výrobně spotřebního modelu života společnosti.

Marx soudil, že je-li jím analyzovaná společnost obchodně-výrobní, pak jí vždycky byla a bude. A že vedle již zmíněného vyřešení otázky vlastnictví je druhou podmínkou pozemského ráje příchod chvíle, kdy se všechny zdroje přírody otevřou a potečou naplno a lidstvo je usměrní ke své potřebě. Marxův model tu spoléhal na péči všech, až nakonec vedl k situaci domu bez pána, a spokojenost lidí si nedovedl zajistit jinak než totální rezignací na své původní aspirace a tím, že prodejností držel lidi v jejich přísném soukromí. Nezhroutil se tedy primárně ekonomicky, jak se mnohdy soudí, nýbrž proto, že své výchozí teze nejen neudržel, ale ani nepokročil v poznání světa, a promarnil tak možnost reakcí na ně dosáhnout životodárné proměny překročením bariér spotřební společnosti.

To se nepovedlo ani světu soukromého vlastnictví výrobních prostředků. Po celé 20. století se vymezoval vůči levici, vůči Marxovu kolektivismu a věnoval se institucionalizaci svého způsobu správy majetku, aniž by vážně reflektoval důsledky způsobu využívání území, přírody a přírodních zdrojů, které přitom petrifikoval, posiloval či uváděl v život.

Dnešní spor o levicovost či pravicovost uspořádání hospodářského a sociálního života společnosti už je jen bezduchým prolongováním letité pře, ze které již zcela vyprchalo původní pozitivní úsilí dát praktický tvořivý výraz dobovému porozumění světu. Ne že by otázka vlastnictví byla již vyřešena, ale je třeba se k ní vztáhnout jiným způsobem než dosud. Smysl, který byl v pokusu o její vyřešení původně spatřován – svoboda a naplnění života jedince –, jistě platí dál, byť byl k dnešku téměř zcela překryt hospodářským utilitarismem, sledujícím ryze ekonomické souvislosti naší každodenní praxe. Stav světa, hrozící brzkou fyzickou zkázou života, by nás měl vést k širšímu pochopení světa, než dovoloval antropocentrický humanismus a na člověka jednosměrně zahleděné osvícenství. Na stejnou roveň jako starost o svobodu člověka a jeho hospodářská a sociální práva je třeba postavit starost o zachování podmínek života na zemi. Jen tak může být úsilí o sociální spravedlnost a rovný přístup k možnostem naplnit každý jednotlivý život navráceno do celistvé odpovědnosti za svět, odkud bylo vytrženo novověkým úsilím měnit skutečnost pro větší míru zisku a větší spotřebu.

Porozumění dnešnímu světu leží mimo pravici a levici zakletých do partikularity svého pohledu. Základy příští struktury hospodářského a sociálního života rozumně se chovající společnosti leží v pochopení příčin apokalyptické budoucnosti námi až dosud utvářeného světa. Odtud je třeba vycházet, a ne z daností ekonomických a sociálních prokletí naší dosavadní, zaručené a stále se zkracující cesty do pekel.

 

 

FOTO: sustainable.cz

 

Datováno 6. prosince 1992

Se souhlasem dědiců autorských práv převzato ze sborníku Ivan Dejmal: Prostor k úvaze,

vydaného v roce 2008 pro Společnost pro krajinu.

Uveřejněno 6.2.2009 u příležitosti prvního výročí úmrtí autora.

 

 

SPOLEČNOST PRO KRAJINU / KNIHY

 

■ ČLÁNKY

 

sustainable.cz