|
O PŘÍRODĚ V DÍTĚTI Emilie
Strejčková Upravená verze článku otištěného ve Zpravodaji MŽP 7-8/2007 Výzkum Odcizování
člověka přírodě byl
realizován po dva roky v Toulcově dvoře, středisku ekologické výchovy
hlavního města Prahy. Byl prováděn několika místními pracovníky i přizvanými
odborníky různých profesí, kteří ještě
nad rámec své odbornosti měli většinou bohaté praktické zkušenosti jak s
dětmi, tak s přírodním prostředím. Zájem byl soustředěn na děti od
batolecího věku až po patnáctileté. Hlavním smyslem se stalo zmapování
skutečné situace dnešních městských dětí v kontaktu s běžně
dostupným přírodním prostředím. S podrobnými výsledky je možno seznámit
se v průběhu roku 2007 na internetových stránkách www.detiamesto.cz. Na Ministerstvu životního prostředí a ve střediscích ekologické výchovy je k dispozici publikace Děti,
aby byly a žily. Více o širších souvislostech celého průběhu výzkumu
se lze dočíst na internetových stránkách envigogika.cuni.cz
v článku Odcizování člověka
přírodě v teorii a praxi. Nejzajímavější poznatky a) Většinu informací o živé přírodě získávají
děti především zprostředkovaně (pomocí slov, obrázků, filmů) a to jak
v rodině, tak ve škole. Jejich vlastní zkušenosti z kontaktů
s venkovním prostředím jsou na poměrně nízké úrovni. U dětí
z mateřských škol překvapovalo, jak rozeznávají různé živočichy na
obrázcích. Znalosti rostlin byly podstatně horší. Představy o tom, kde a jak
mohou jimi pojmenované organismy žít, byly stejně špatné u mladších, jako u
starších dětí. Podstatné také bylo, že
žáci základních škol už méně přemýšleli o zadaném úkolu a více o variantách
výmluv: „To jsme se ještě neučili, to ještě nemohu umět, o to se nezajímám,
to v životě potřebovat nebudu, zajímám se o počítače, na blbnutí venku
nemám čas…“ b) Dalším překvapením byly poměrně malé
rozdíly při plnění úkolů ve venkovním terénu u dětí v předškolním věku a u školáků. Na žácích
ze čtvrtých a pátých tříd bylo zřejmé,
že už byli naučeni, cenit si více toho, co vytvořil člověk, než toho, na čem
jsme existenčně – tj. biologicky – zcela závislí. Čím starší děti, tím víc je
patrný návyk na interiérové činnosti. Venkovní terén je pro starší prostor,
který je nezbytné překonávat při přemisťování mezi životně důležitými
interiéry bytů, škol, hal kulturních i sportovních a nákupních center. c) U všech věkových skupin dětí a mladých
lidí se projevil prudký nárůst času tráveného v posledních letech
s různými technickými novinkami současné doby, u televize a především
u počítačů. Postupné vytěsňování biologické složky z životního pole
mladého člověka je už často patrné na poklesu jejich tělesné i duševní
vitality (tím není míněn pokles IQ, ale ubývání dovedností a zájmu o získávání
zkušeností v praktickém životě). Náměty vyplývající z výzkumu V průběhu
roku 2006 se autorka tohoto příspěvku zabývala určitými náměty na možná
zlepšení popsaných negativních procesů ve vývoji současných dětí a pokusy o
jejich uvádění do života. Rozsáhlý materiál se soustřeďuje na určité
okruhy problémů s ekologickou výchovou. Zde následuje jen několik
zásadnějších myšlenek, které se týkají dětí, rodin, škol, pedagogů. Základní
kostra způsobu života se tvoří hlavně u dětí ve věku do tří let. V ČR by proto bylo důležité rozhodnout, který resort a jak bude
podporovat výchovu k udržitelnému životnímu stylu u dětí v tomto
věku a bude mít zodpovědnost za tuto důležitou vývojovou etapu. Je nezbytná také lepší meziresortní
spolupráce. ·
Rozdělovat vzdělávání po vzoru
přicházejícím z EU na formální (povinné), neformální (nepovinné za
účasti nějakého lektora) a informální (jedinec se učí sám) je pro resort
životního prostředí zatím záležitostí málo frekventovanou a prakticky zatím
zcela nevyužívanou. Odcizování dětí přírodnímu prostředí z pohledu
uvedeného třídění lze označit jako ubývání příležitostí k informálnímu
učení se přímo z přírodních dějů. Jedná se o učení vývojově
nejstarší a se vší pravděpodobností i v současnosti – v raném
dětství – nejdůležitější. Kompetentní
odbory MŽP mají možnost zadat studii, která by se zabývala všemi souvislostmi
mezi informálním učením a životním prostředím: důsledky života ve výhradně
urbanizovaném prostředí, nápravnými opatřeními, indikátory… ·
Při
vyhlašování podmínek grantů pro NNO na MŽP, MŠMT a MMR lze
upřednostňovat podporu těch
zařízení, jejichž součástí budou přírodní plochy a aktivity odehrávající se
v zeleni. V ČR už jsou nebo se připravují zásadní materiály,
které mohou na uvedený problém pamatovat
a vhodnou dotační politikou ho řešit: Akční plány EVVO, Národní strategie pro vzdělávání pro
udržitelný rozvoj, Operační programy vzdělávání pro konkurenceschopnost, Marrákešský Task Force k udržitelnému životnímu stylu,
Krajské koncepce ochrany přírody… ·
Pozornost i prostředky
získávané z EU se věnují ekologickému vzdělávání hlavně až od druhého stupně
základních škol (posuzováno podle situace v Praze). Tedy v době,
kdy nejpodstatnější návyky způsobu
vlastního života (= socializace) jsou již pevně ukotveny. Jak dosáhnout
potřebných změn? Prosadit vznik vyhlášky s
pravidly včasné ekologické výchovy, limitující např. v době školní docházky poměr
interiérového a exteriérového pobytu dětí, s přihlédnutím k jejich
věku a indikátory hodnotící děti také podle schopností učit se prakticky
vhodně reagovat na přírodní děje. Navrhovaný
požadavek je ve veřejném zájmu i z
hlediska narůstajících změn klimatu. ·
Ke vzdělávání pro udržitelný rozvoj by významně přispělo ekologicky pozitivní zacházení se
školními pozemky: ukázky rehabilitace přírodních společenstev, kvalitní
péče o trvalé travní porosty, venkovní učebny apod. K tomu jsou potřebné takové změny v legislativě, aby se
financování škol nedělo výhradně podle počtu žáků, což často vede ke
snahám zbavovat se školních pozemků. Účinným nástrojem proti stále intenzivnějšímu pokrývání školních
venkovních ploch umělými povrchy, nafukovacími halami, živicí, dlažbou apod.
by mohl být zájem poslanců strany zelených o prosazení plateb za úbytek ekologických služeb, které poskytují
výhradně plochy nezpevňované. Toto opatření by mělo výchovné účinky vůči celé
veřejnosti, nejen ve školství. ·
V současné době začíná být
nedostatek míst v mateřských školách. Ve vyspělých státech se osvědčily tzv.
přírodní či lesní školy, kde děti jsou hlavně venku. Pro případ silného deště
využívají jen dřevěný přístřešek. I v ČR
by takové školky byly přínosem a byl by zájem je zřizovat. Zatím chybí nezbytné legislativní úpravy
příslušných vyhlášek. Co brání efektivnějšímu rozvíjení ekologické
výchovy ● povrchní meziresortní spolupráce a nechuť vstupovat do zatím
nikým neřešené problematiky ● neochota
k vytvoření lepší legislativní opory ● rozdělování prostředků podle tlaků zvenčí a ne podle
potřebnosti řešit oslabená místa vývoje ● roztříštěnost sil
ekologicky zaměřených nevládních organizací ● přehlížení naší biologické závislosti a přeceňování možností
kulturních vlivů na vývoj ● neochota vzájemně vyvážit demografický vývoj a růst
urbanizace (děti informálním učením vnímají život kolem sebe a přizpůsobují se: něco
jiného se říká a něco jiného
vidí; vnímají nesoulad) ● je nevhodně aplikována myšlenka ochrany přírody před
člověkem, místo ochrany přírody s občany a pro ně ● dětem a mládeži – hlavně ve městech – rychle ubývají příležitosti k aktivním kontaktům s přírodním
prostředím ● stále citelněji chybí příprava profesionálních ekologických
vychovatelů – praktiků v oblasti vědy a výzkumu chybí pracoviště zabývající se
sociobiologií, zúženěji evoluční
psychologií; především hledáním možností, jak přispívat ke koevoluci genů a kultury
FOTO:
sustainable.cz |
ODCIZOVÁNÍ
ČLOVĚKA PŘÍRODĚ V TEORII A PRAXI
___________________________________________________________________