NEZAPOMENOUT NA RYBY

 

Václav Cílek

           

    

Základní teze: Nespekuluji o novém řádu, vidím jej vynořovat se jako strom či sen a nevím, zda se mám radovat nebo se bát.

 

Chodíme krajinou

 

Chodíme krajinou, zakoušíme klid nepodobný městu, neurčité posvátno jejího uspořádání, hloubku času geologických vrstev i pocit, že tato země byla dotýkána generacemi našich předků a že něco z nich vplynulo do země a že něco ze země vplynulo do nás. Své kořeny můžeme obnovovat jenom doma, jistě ne v žádném z globalizovaných světů. A tak někdy cítíme žal nad krajinou, kterou ztrácíme pod sítí dálnic, plochami suburbií a industriálními sklady plnými věcí, které nakonec nepotřebujeme. Po řádu se ptáme, když právě jeden končí a z druhého jde strach. Kdysi jsme byli posedlí svobodou a tak jsme se toulali bez cíle; dnes máme ze stres ze svobody a potřebujeme zjistit, kdo jsme a kam patříme a proto putujeme. Turista chce vidět, tulák prožívá volnost, ale poutník chce být změněn. Myslíte, že psi, stromy a krajina na nás budou žalovat u posledního soudu?

 

Volám ti, ty se ale směješ. Krajina pro trpaslíka a strom vychovatel?  Hledáš univerzální jazyk a nalézáš jej v bodě, kde se setkává cestička vysypaná růžovou žulou s cestičkou pokrytou našedlým fylitem, co to má znamenat, prosím tě? Trpělivě vysvětluji: Ti hlavní a pro nás nejdůležitější trpaslíci mají již od antických dob červenou čepičku. Původně žili ve středu domu a tím i rodiny pod domácím krbem. Červený odlesk plamenů dosud nosí na své hlavě. Dům bez skřítka-ochránce  neměl zastání v těch oblastech šestého nebe, kde se rodí úradky. Skřítek byl vlastně předek rodiny pevně svázaný s jedním, určitým domácím ohněm, jehož vyhasnutí mohlo být trestáno vyhnanstvím i smrtí. Nevidíš, že trpaslík s červenou čepičkou drží ve svých silných rukou i kořeny tvého řádu a to právě ve chvíli, kdy se mění svět?

 

A je to svět plný slov, která už nic neříkají. Koho se chceš ptát a kdo tě má učit jisté oddanosti, přirozenému rytmu a volně plynoucímu času? Televizní zprávy anebo barevný javor s dlanitými listy na tvé zahrádce? A budeme-li si hrát na hru, kam patříme, co odpovíme? Náležíme jazyku svých matek a obé nám v určitém věku možná splyne. Pak patříme knihám, které jsme četli a jejichž znalost jsme sdíleli s ostatními. Dál patříme hlubokým jeskyním či snad kryptám, kde jsme si uvědomili, kým snad můžeme být a z té hlubokosti  vycházíme na vysoká místa a díváme se na krajinu domova. Jsem-li doma, vím, kde jsem. Krajina je zvláštní druh zahrady stojící mezi přírodou a člověkem, je to ochočená příroda. Stejně jako náš kocour už není žádná šelma, ale něco mezi predátorem a plyšovou hračkou. Krajina-zahrada, organizovaný chaos, neustálá plodná rebelie starých bohů proti novým řádům; zahrada-anarchista s japonskýma očima a plavými severskými vlasy si zpívá vlastní píseň o žule a o mechu a my přihlížíme.

 

Už se nám nejedná o to, co je krásné a co jen prestižní. V krajině-zahradě přicházíme k sobě, čas se zpomaluje, vnímáme, že prostor nám není dán sám o sobě, ale musí být vytvářen a obnovován. Máme na to lopatku, nůžky a řeč. Vzniká společenství lidí, stromů a krajně nespolehlivých ptáků, kteří navzdory tomu všemu, co jsme jim provedli, stále –i když trochu posměšně – usilují o kontakt s námi. A někdy navečer, za podzimní mlhy, když vybledlé slunce rozpouští mlhu za platanem, tušíme, že tu nejsme sami a že zahrada, kde není místo pro trpaslíka; že jezírko, kde víla je zcela vyloučena; a  kámen jenž  je tak uzavřený, že už není ani klidný, že už není skoro nic; tehdy víme, že takové místo se stává vyprázdněnou kulisou a že je skoro jedno, jestli jsme v zahradě nebo v letištní hale. A tak zkontrolujeme vnější zahradu – jestli má dost vláhy a dusičnanů a při té inventuře si všimneme, že ve vnitřní zahradě schází trochu klidu, špetka domova a jeden trpaslík. Vlídným hovorem vše napravíme, lehneme si do trávy a skrze listí pohlédneme do nebe. A tehdy je nám, snad jen na chvíli, dán pocit řádu, jež nikdy nezmizel; putování jež zrovna dorazilo cíle, klidu jež není únavou a víme, že jsme a že to vůbec není špatné.

Nebezpečí míru a řádu

 

Čtu Tao te Ting a eseje Roberta D. Kaplana a mám přitom pocit nejistoty: nepřibližují nakonec knihy o míru válku? Nevede analýza řádu k ještě většímu chaosu? Nebylo by pro řád světa lepší zahodit tuto esej a tuto knihu někam do hlučné samoty recyklačního lisu, nenápadně ji upustit na mostě Legií do Vltavy? Neboť:

 

Má-li lid hojně ostrých nástrojů,

panuje v říši tím větší zmatek.

Jsou-li lidé dovední a obratní,

povstává tím víc nebezpečných věcí.

Čím víc zákonů a rozkazů se stanoví,

tím víc je zlodějů a lupičů.

 

Z tohoto pohledu by bylo možné tuto knihu omluvit, kdyby byla mělká a špatná, ale ona může být chytrá a obratná v analýze řádu, takže pravděpodobným výsledkem asi bude prohloubení chaosu, obecné nejistoty a mizerie celkem. O řádu platí něco podobného jako o míru a v některých jazycích se dokonce jedná téměř o synonyma. R. Kaplan o něm hovoří slovy: Otřepaná pravda, kterou stojí za to zopakovat je, že mír jako primární cíl je nebezpečný, protože z něho vyplývá, že v jeho zájmu jste ochotni obětovat jakékoliv pravidlo. Dlouhodobé období míru v technologicky vyspělé společnosti, jako je naše, by mohlo vést k velkému zlu, a ideál světa, který je trvale v míru a laskavě spravován světovou organizací, není optimistickou vizí budoucnosti, ale temnoty….. Mír vede ke starosti o přítomnost, ke ztrátě  minulosti a následkem toho k nezájmu o budoucnost. Je to proto, že mír je svoji povahou příjemný… tím je neoddělitelný od pohodlí a pohodlí se stává životně důležitým prvkem společnosti.

 

Staráme se o řád jako o dobro vepsané do oblohy nebo jako o prostředek k udržení pohodlné konzumní společnosti? Vždycky mně zaráželo, jaké pevné a často zaslepené sobectví probleskuje v chování milých a přátelských pacifistů a zastánců řádu. Anarchie je však hrozná. Kaplan si představuje Afriku, větší část třetího světa a možná i kus světa druhého jako za časů královny Viktorie. Existují zde víceméně spořádané obchodní stanice utopené v temnotě organizované kriminality a nepřehledných klanových válek. Jsou státy, které svým vývojem dorostly k demokracii; jsou chaotická společenství, která dávají přednost konfliktům a na něž má demokracie zničující vliv. Pro kolik mladých Gruzínů, Afgánců či Somálců splývá představa svobody s pocitem jezdit v automobilu, mávat samopalem, nepracovat a jenom brát. Jak přirozený a sladký je chaos a nějaká menší válka, kde se dá mnohé prožít a mnoho získat. Vždyť pár let heroického života je víc než smrt! V antickém Římě se jednou za čas odehrávalo ver sacrum, posvátné jaro, kdy mladí muži, kteří celou zimu pili a snili o nových zemích, ženách a zlatu, se jako lumíci vydali na ničivý pochod. V přelidněném světě, kde mizí přírodní zdroje jako prostor, voda a půda a kde vládne čím dál větší nespokojenost nejspíš ještě zažijeme mnoho posvátných jar, které rozvrátí kus světa.

 

Ale i naši mládenci budou stále hněvivější, lépe organizovaní a neochotní pracovat. Tehdy vyrostou jako nejprve v Latinské Americe a později v USA desetitisíce okrsků chráněných zvláštními pravidly a bezpečnostními službami. Již dnes jich na světě kolem sto tisíc. V nich budou žít lidé řídící svět, od něhož budou izolováni. Srdce temnoty bude všudypřítomné a svět se bude podobat či již se začíná podobat, souostroví řádu v bouřlivém moři.

Sen a řád

 

Když si někdo vymyslí sen, tak to poznáme. Sen má logickou stavbu, která je nepodobná logice běžného dne. Je-li ta či ona porušena, neunikne nám to. Známe je dobře, ale myslíme si, že ve snu je všechno možné, ale ve skutečnosti je nemožný i ten samotný fakt, aby se nám zdálo, co si přejeme. Kdepak řád snu je tak přísný, že je na něm možné založit snáře a to dokonce chaldejské, babylonské, egyptské a Vilímkovy.

 

Naslouchal jsem mnoha moderním orientálcům, ale životem mne nakonec občas doprovázejí jen dva. Je to jednak tibetský mnich Chogyam Trungpa, co v beatnickém Boulderu ve státě Colorado pil pivo a žertoval se studenty Naropovy univerzity, kterou pomáhal zakládat. Pak to je Džiddu Krišnamurti, který kdysi odmítl lákavou roli učitele lidstva, zamiloval si rychlá auta a rád si povídal s Charlie Chaplinem. Měl smysl pro ptáky a pro svět. Krišnamurti se jednou ptal, proč se nám zdají sny. Ne jaké sny se nám zdají, ale na samotný fakt, že sníme. Říkal, že většina toho, co ve dne prožíváme je nějak neukončené. Třeba nás někdo urazí nebo se s něčím musíme vyrovnávat. Jenže mysl, aby vůbec mohla fungovat, potřebuje záležitost ukončit a to, co je hotové nějak uspořádat. Kbybych chtěl použít počítačovou hantýrku, tak bych řekl, že mozek, tedy jistý typ hardwaru, by neměl pracovat s více běžícími programy a taky, že jednou za čas je nutné provést defragmentaci hard disku. Tohle přirovnání zní hrozně, ale zatímco náš mozek pozorujeme s potížemi, tak máme běžnou zkušenost, že nám (zejména dříve u počítačů s menší pamětí) mohlo snadno „spadnout“ programové vybavení, pokud jsme včas některé programy neuzavřeli. Pro jakýkoliv operační systém je výhodné, když jsou věci ukončeny. Tohle je možná to nejdůležitější z celé eseje – příliš mnoho neukončených emocí a činností má destabilizující moc. Trpíme tím skoro všichni.

 

Asi je několik či mnoho druhů snění. Při jednom ze skutečně důležitých snění si vyvoláváme a přehráváme neukončené programy. Někdy pracujeme i ve spánku. Někdy spíme dlouho a stejně jsme unaveni, protože jsme se zacyklili v nekonečných křivkách. Jindy mysl nadšeně ukončí pár nedodělků  a vrhne se na barevné kreace anebo jde na návštěvu do nějakého zapomenutého kouty Animy mundi či navštívit jinou duši; anebo se nám prostě někdo nabourá do vrat snu na základě známého lenochova pravidla, že vesmír jsou vztahy a že na úrovni prostoru se podobné potkává s podobným (tak jsem to alespoň kdysi čítával v „Lenochově průvodci k osvícení“, který později ovlivnil „Stopařova průvodce galaxií“). Ale teď se mi jedná o úplně základní, praktickou a demýtizovanou rovinu spánku. Ve spánku odžíváme kusy emocí, co jsme nezpracovali ve dne. To, co zbývá je jednak kus cenné zkušenosti, jednak odpadky. Nevíme přesně, co se děje, ale podle nějakého klíče, podle nějakého řádu jsou ty zpracované emoční kusy přesouvány do krátkodobé paměti, deletovány, ukládány někam hlouběji na hard disk, uspořádávány.

 

Cesty, kterými se chodí častěji, se rozšiřují. Zapomenuté cestičky zarůstají. Mladí lidé dávají přednost experimentování, mají méně zkušenosti, méně vzpomínek. Mívají rádi chaos a bordel v dětském pokojíčku. Někdy jejich mozek použije jednu dráhu, jindy jinou. Na příteli Horáčkovi jsem vědecky pozoroval, že ve sbírce kostí fosilních netopýrů se do určité doby orientoval intuitivně a dosti přesně a to přestože nálezové cedulky psal na kusy krabiček od cigaret a ušmudlané jízdenky. Ve chvíli kdy systém nabude určité komplexity, se intuitivní orientace zhroutí a člověk mezi svými ostatními věcmi stěží najde i tovární komín, pokud jej náhodou vlastní.

 

Jak to, že z anarchistů se po dovršení určitého věku stávají zastánci establišmentu, neboli nějakého druhu řádu? Řekl bych, že množstvích emočních a zkušenostních bitů jejich mysli narostlo do té míry, že se při jejich zpracování a ukládání vychodily určité cesty. Vznikla určitá mapa cest a mysl si je dobře vědoma toho, že tato struktura je nějak cenná a že bez ní by třeba nenašla včerejší vzpomínku. Mysl sama přejde z hravé či vzdorovité chaotičnosti do nějakého typu řádu a začne se zastávat společnosti, ve které panuje nějaká struktura.

 

Jak tato struktura vypadá ? Podle dávného a slavného sborníku „Geometrie živého“, bych si ji nejspíš představil jako strom, možná jako prostorový hypertextový strom, takový nějaký platan; krásný, pomalu dorůstající, s minimalizovanou geometrií ostrých hran a pravých úhlů, pár stavebními prvky a přesto schopný vytvořit složité individuum nepodobné nejenom ostatním stromům, ale také ostatním platanům. Strom učitel.

 

Tady někde vnímám počátky řádu. Primáti jsou výrazně sociální tvorové přísně hierarchizovaných skupin i proměnlivých aliancí a intrikujících frakcí. Jejich mysl se vyvinula asi ne proto, aby obsáhla složitost prostředí deštného pralesa, ale fluidní síť sociálních vztahů. Tato mysl musí respektovat sociální strukturu a nejenom to – také životní prostředí, které můžeme nazvat třeba krajinou. Sociální vztahy a příroda (též krajina či životní prostředí) nejsou jenom pevnou součástí této mysli, ale podmínkou jejího vzniku, nikdy ve jménu žádné ekonomiky či jiného boha se od nich „neosvobodíme“. Prsty se dotýkají klávesnice počítače, ale dendrity neuronů ještě stále koření ve vlhkém humusu pralesa. Naštěstí.

 

Hakerská etika a duch informačního věku

 

V  roce 2001 uveřejnil filosof P. Himanen společně se zakladatelem počítačového systému Linux Linusem Torvaldsem a sociologem M. Castellsem, který je autorem klíčové trilogie o informační době dílo, které volně parafrázuje slavnou esej německého sociologa Max Webera „Protestantská etika a Duch kapitalismu“. Max Weber v této téměř sto let staré a dodnes kontroverzní knize (1904-5) publikované v angličtině právě v tom citlivém rozhraní, kdy se USA proměňovaly ze zemědělské velmoci na průmyslovou velmoc, vyjádřil základní povahové rysy a hodnoty kapitalistické společnosti. Weber si všiml, že k největší akumulaci kapitálu dochází v místech, kde převládají tradiční kalvínské hodnoty jako je zodpovědnost a tvrdá práce doprovázená na druhé straně střídmostí a neochotou utrácet peníze za „zbytečnosti“. Tato kombinace vede přirozeně k hromadění prostředků, které je nutné uvážlivě investovat a to opět přináší zisky.

 

V katolickém prostředí je neúcta k „mamonu“ vyjádřením idealistického postoje – bůh je víc než peníze. Kdo nedbá o peníze je „sympaťák“ z rodu svatého Františka, ale v protestantském prostředí, kde peníze byly zamýšleny jako nástroj rovnosti a demokracie (každý má příležitost je vydělat), je úcta k financím zároveň úctou k vyšším hodnotám. Pokud v české samoobsluze pobaveně sledujeme bohaté Američany, jak přepočítávají ceny a pečlivě vybírají výrobky sotva o pár centů levnější (aby pak naprosto zbytečně utráceli v předražených restauracích), nevnímáme již, kolik původně náboženských hodnot se skrývá v jejich iracionální hospodárnosti. Puritáni věřili, že Bůh nechce lidi, co se nečinně modlí, ale ty, kteří konají. I hry jsou škodlivé, protože nás odvádějí od práce. Bez znalosti M. Webera těžko porozumíme státům jako je Švýcarsko, Holandsko nebo USA, i když doba a její hodnoty se mezitím několikrát změnily a jedna etika byla nahražena jinou.

 

Slovo haker (hacker, hekr) vzniklo mezi programátory MIT počátkem 60. let a označovalo „blázna do počítačů“, nadšeného programátora, který věří že počítače a sdílení informací jsou dobré pro celou společnost. Později v polovině 80. let začala média označovat jako hakery počítačové zločince zodpovědné za rozbíjení tajných kódů a tvorbu počítačových virů. Tato skupina by však měla být správně označována jako krakeři (crackers). Vynálezy, které změnily svět posledního desetiletí nepřišly ze státních nebo firemních laboratoří, ale jsou většinou dílem nadšených, tvořivých hakerů, kteří u domácích počítačů po nocích vymýšlejí nové programy a schémata a většinou zadarmo se o ně dělí s ostatními. I Bill Gates vyšel z tohoto alternativního podhoubí, ale v očích ostatních hakerů, zradil původní ideály a vrhl se na obchod. To z něj a z Microsoftu dělá  osobního nepřítele kreativních individualistů, kteří věří na otevřenou informační společnost, která nebude svázána balíkem komerčních programů. Na druhou stranu i Microsof považuje víceméně bezplatné (ale obsahující stále víc komerčních složek) systémy typu Linux jako ohrožení svých obchodních zájmů. Takže pokud vám vir přeformátuje hard disc,  neberte si to tak osobně – jedná se nejspíš o epizodu virtuální války mezi komerčními systémy jako Microsoft a sdílenými systémy jako je Linux o přesvědčení, že informace jsou víc než peníze.

 

V čem jsou současné hodnoty té úzké vrstvy lidí, která používá internet, odlišné od protestantské etiky minulých desetiletí ? Přístup k internetu má na celém světě asi 10% lidí a asi 4% světové populace jej využívá pravidelně. Mezi těmi pouhými 4% jsou všichni bankovní úředníci, profesoři, novináři, manažeři, generálové; tedy lidé, kteří ovlivňují chod světa. V Africe používá internet asi tolik lidí jako v oblasti San Francisca. Pokud hovoříme o informačních technologiích a hodnotách, dotýkáme se jen malé části světa, ale je to ta část, kde se vytváří důležitá část budoucnosti. Asi  nás nepřekvapí, že z původních protestantských hodnot zůstal v hakerských dobách důraz na práci a svobodu, který se posunul tím směrem, že sice můžeme pracovat, kdy chceme nebo občas nepřijít do práce, ale v úhrnu se od nás očekává, že práce uděláme víc, než když jsme měli pevnou pracovní dobu. Další klíčovou hodnotou je tvořivost. Hakeři popisují téměř mystické stavy, které se dostavují po dlouhých večerech za obrazovkou, kdy „člověk rozumí tomu, jak se cítil bůh, když tvořil novou zemi“.  

 

Práce již není jenom způsobem, jak vydělat peníze, ale jak se povznést, najít smysl života a  aktivně se zapojit do budování vlastní osobnosti. Protestantská etika kladla důraz na neustálé zlepšování lidských vlastností, hakerská etika staví na rozvoji osobnosti. D. Brooks v knize o bohémské buržoazii popsal, že tato posedlost rozvojem vlastní osobnosti může vést k vyšší formě sobectví, kdy i takové činnosti jako je nakupování se stávají posvátnými, protože slouží vyššímu cílu osobního rozvoje. Hacker si rád hraje, ale často bere hru jako možnost načerpat energii nebo nové nápady. Herní kreativita rychle prosakuje do reklamy a dá se zpeněžit. Haker velmi často pochází z alternativního či rebelského prostředí a odkazuje se ke kapelám jako je „Grateful Dead“, kyberpunku reprezentovaném „Neuromancerem“, filosofickému komiksu a rekreačnímu či častěji pracovnímu používání drog.

 

Rozvoj osobnosti je zde často nahlížen z počítačového hlediska a jeho taktika bývá volena podobně jako u počítačových her. Doporučuje se opakované uvědomování cíle určité životní etapy a neustálá pozornost. Podobně jako byl středověký mnich směrován na Boha, tak  se haker soustřeďuje sám na sebe. Život se stává projektem. Ve směsném psychologicko-počítačovém žargonu hovoří o programování případně o pře-programování svého života. Nejedná se jenom o to, že člověk se na počítač dívá jako na určitý druh člověka, ale spíš o to, že sám na sebe často pohlíží jako na  určitý druh počítače. Humanizace stroje je doprovázena mechanizací člověka.

 

Eric Raymond ve vlivném eseji „Katedrála a Bazar“ upozorňuje, že na  Síti dochází ke střetu dvou koncepcí. Katedrála představuje takový model počítačových a sociálních vztahů, který je předem dán. Jedna osoba nebo malá řídící skupin osob naplánuje velký, přesný projekt jako je katedrála nebo nová verze Windows a v hotové formě jej prodá uživateli. Inovace probíhá za zavřenými dveřmi a prostřednictvím reklamní kampaně je vnucována spotřebiteli. Naproti tomu  systémy blízké Linuxu jsou založeny na modelu „bazar“. Tvorba cílů a ideí je veřejná. Kritika je součástí výběrového procesu. Každý může s něčím přijít a hodí-li se to, je nápad či postup přijat jádrem komunity. Nápady jsou průběžně testovány a vybírány z širokého pole možností. U modelu „katedrála“ je hlavním motivem prodej, u modelu „bazar“ je to otevřené sdílení. Nejedná se zde jenom o tvorbu nějakého balíku počítačových programů, ale o nový sociální model jakéhosi opatrného a zezdola stavěného počítačového „komunismu“. Základní rozdíl je v tom, že „katedrála“ představuje informačně a sociálně uzavřený systém, zatímco „bazar“ je otevřený. Uzavřené komerční firmy vidí v Linuxu a obecně v bazarovém modelu oprávněné nebezpečí svých budoucích komerčních zájmů.

 

Instruktivní vsuvka:  Zatímco sledujete tento text, buďte si prosím stále vědomi, že se nám jedná o řád, respektive o podobu řádu ne-li totalitního, tak monopolního, jež je zde alegoricky uveden jako Microsoft a otevřeného, kreativního řádu zde rovněž alegoricky označeného jako Linux. Teprve soupeřením těchto dvou (či více) řádů vzniká podobně jako v renesanční Florencii zmítané občanskými, politickými a duchovními konflikty prostor povstávání.

 

 Bazar je pružnější, vytváří určitý typ ne-li síťového přátelství, tak alespoň spříznění a je napojen na větší myslitelský potenciál včetně rebelského podhoubí, které je citlivé na slabiny oficiálních politických i sociálních systémů. Bazar je spíš usměrňován než organizován, samovolně vzniká, propojuje se a generačně proměňuje. Nikdo v něm nic nezaručuje ani příliš nepropaguje. Klasickým příkladem bazarového přístupu je systém Linux, který v roce 1991 uvedl do chodu student helsinkské university Linus Torvalds. Jeho vývoje se od té doby účastnilo několik tisíc nezávislých a neplacených programátorů. Linux je v neustálém vývoji, je přátelský, velmi stabilní a odolný proti virům. Respektuje vás. Pro normálního uživatele je však zatím příliš složitý a obtížně se propojuje s jinými programy. Ale i části Linuxu se postupně obchodně prosazují. Výsledkem bude pravděpodobně jakýsi hybrid mnoha volných a mnoha komerčních programů, který půjde stavebnicovitě sestavit na osobní míru, ale i potom Linux pravděpodobně ponese příjemný náboj otevřenosti a svobody. Florentská analogie: svobodní umělci pracující pro komerční galerie.

 

V době rychlých změn se ukazuje, že plány centralizovaných institucí nevidí tak daleko jako nadaní outsideři, kteří žijí na hranicích institucionalizovaného a svého osobního světa. Outsideři a renegáti – vzpomeňme na moderní malíře - vždycky hráli  ve společnost zásadní roli, ale dřív se poznalo až po jejich smrti nebo s nějakým zpožděním. Dnes informace obíhají velmi rychle a rovněž jejich zpracování musí být ve světě, kdy finanční kolosy jako Enron mohou povstat a zaniknout během několika let, mnohem efektivnější. I ti nejnadanější počítačoví rebelové a vizionáři jsou sotva pár let před ostatními a jejich postupy a technologie jsou rychle využívány obchodními firmami. Net neboli Síť můžeme definovat jako internet a web, jako zdroje informací a jejich (relativně) rychlé, propojené a neomezené sdílení.  Na Síti (a tedy stále víc i v každodenním životě), kam neustále přicházejí informace a lidé se 24 hodin denně připojují a napojují, nepanuje obvyklý čas příčin a následků, ale jakýsi nový pocit  nestrukturovaného a nečleněného času, který P. Himanen nazývá  bezčasový čas (timeless time) anebo také dlouhé nyní (long now).

 

Téměř všechny hlavní myšlenky Sítě byly vytvořeny hakery nikoliv organizacemi. Samotná Síť byla navržena takovým způsobem, aby si ji nebylo možné přivlastnit. Není to náhoda, ale výsledek dlouhodobě zvažovaného konceptu, který od samého začátku vědomě stál proti korporacím, jejichž původní zájem byl ovládnout síť. Myšlenka sdílených, otevřených programovacích systémů je starší než Linux – přišel s ní haker Bill Joy z Berkeley v roce 1977 a později byla v roce 1983 rozpracována Richardem Stallmanem z MIT. Teprve propojením s internetem se globálně rozšířila. Poslední výzkumy ukazují, že Ministerstvo obrany USA hrálo ve vytvoření internetu mnohem menší roli, než se obecně předpokládá. Předchůdce internetu – arpanet byl již v roce 1969 organizován bývalými studenty, kteří do hry zatáhli své mladší kolegy v dělné atmosféře konce beatnických let a podle předpokladu, že práce je schopná se sama organizovat s lepším výsledkem, než když ji někdo řídí. V praxi to fungovalo tak, že byl zadán problém (anebo problém jednoduše vyplynul z dřívější práce). Každé navržené řešení problému bylo publikováno, testováno a podrobeno diskuzi. Na tomto základě pracují hakeři dodnes. Pokud je nějaké řešení shledáno jako vyhovující, tak je skupina předních hakerů  doporučí k použití.

 

Doporučení není závazné, členství ve „vůdčí“ skupině není volitelné. Člověk se stane expertem tak, že jej ostatní uznají za znalce, ale časem si to mohou rozmyslet. Někteří hakeři přicházejí s neočekávanými myšlenkami jako např. Ray Tomlinson, kterého v roce 1972 napadla myšlenka e-mailu. Navrhl tehdy znaménko @, které dodnes používáme. Většina těchto hakerů byla v době svých největších objevů studenty. Měli kontakty s vynikajícími profesionálními pracovišti, ale na problému obvykle pracovali pouze v rámci své dobrovolné a neplacené hakerské komunity. Internet byl bez oslavných fanfár navržen a uveden do chodu skupinu počítačových „samozvanců“, kteří se prohlásili za experty.

 

Ale ani World Wide Web, globální hypertext postavený na základě internetu, nebyl navržen nějakou vládní organizací nebo firemní laboratoří. Jeho hlavní protagonista byl absolvent Oxfordské univerzity Tim Berners-Lee, který v roce 1990 pracoval ve švýcarských  laboratořích CERNu. Byl to silný idealista s vizí lepšího světa: Web je více sociální než technický výtvor. Postavil jsem jej kvůli společenským dopadům – aby se lidem spolu lépe pracovalo – není to technická hračka. Konečným cílem webu je podporovat a vylepšovat naši lidskou existenci, která se samam o sobě podobá síti. Postupně se k němu přidávali další hakeři většinou z internetových kruhů. Berners-Lee tvrdošíjně odmítal veškeré komerční nabídky a zároveň si byl vědom tlaku různých stran přivlastnit si web. Snažil se jej vytvořit na takovém základě, aby jej nebylo možné ukrást.

 

Další průlom přišel v roce 1993, kdy dvacetiletý haker Marc Andreessen z Univerzity v Illinois přišel s „browserem“ – programem na vyhledávání. Původní verzi bylo možné zdarma stáhnout a to podpořilo vývoj dokonalejších vyhledávačů. Ale ani tyto užitečné programy by nestačily, pokud by nedošlo k vývoji osobních počítačů. Ještě v 70. letech se některé elektronické firmy domnívaly, že domácí počítač si v USA koupí dohromady tak 300 matematiků a astronomů. Naštěstí na samém začátku vývoje PC- osobních počítačů stála opět skupina hakerů z MIT, kteří počítač potřebovali jako nástroj pro sdílení informací. Bez této základní myšlenky  by vůbec k masovému rozšíření počítačů nedošlo. Snadno si představíme situaci, kdy firma vyvíjí počítač z úplně praktických důvodů, jako je automatické spojování telefonních čísel nebo řízení výroby. Takový počítač by asi nikdo z nás doma nepotřeboval. Jenže počítač vymýšleli jedinci pro kontakt s kamarády, bylo to něco jako hromadný telefon, xerox a pošta dohromady, ale levné a rychlé. Již na samém začátku vývoje osobních počítačů stály počítačové hry. Dodnes to je jeden z nejsilnějších tahounů vývoje počítačů s velkou pamětí, operační rychlostí a grafickým výstupem.

 

Další rozhodující krok je spjat se jménem hakera Steve Wozniaka. V roce 1976, když mu bylo 21 let,  postavil první osobní počítač, který mohli využívat lidé bez matematického vzdělání. Nazval jej Apple 1. V té době měl průměrný počítač velikost ledničky a bylo nutné jej udržovat ve speciální, čisté klimatizované místnosti. Ken Olsen, ředitel Digital Equipment Corporation se v roce 1977 vyjádřil, že není žádný důvod proto, aby lidé chtěli mít doma počítač. Kdyby nebylo Wozniakovy schopnosti polidštit počítač, tak by to možná tak dopadlo. Wozniak podobně jako tolik jiných hakerů vyšel z kontrakultury hippies a beatniků, z kruhů, kde se ještě stále diskutovalo o revoluci. Svoji verzi malého, přátelského počítače neprodal žádné firmě, ale zdarma rozdával jeho plány a programové vybavení. První osobní počítače se šířily jako znamení vzdoru proti americkému režimu jako určitý dozvuk revolučních 60. let (mimochodem je zajímavé, kolik tehdejších českých disidentů např. z okruhu kolem I. Havla se živilo programováním).

 

Některé základní technologické i sociální rysy společnosti znalostí vytvořili v posledních asi 40 letech zadarmo pracující, nadšení studenti s průměrným věkem kolem dvaceti let. Svoji více či méně rebelskou vizi ve stylu Lennonovy písně Power to the people dokázali prosadit díky neobvyklé inteligenci spojené s touhou vytvořit něco lepšího, co je možné sdílet s ostatními. Je to něco jako vítězství utopického socialismu, ale bez Marxe a Engelse. Jejich objevy a většina z nich samých se v průběhu dalších let stala součástí systematického establišmentu, který zlepšil hakerské vynálezy a jim samotným přinesl milionové zisky. Ale přesto v povaze těchto odrostlých hakerů často zůstává dělit se o myšlenky i peníze s chudými a potřebnými, podporovat školy a stavět domovy pro přestárlé.

 

A asi se zde jedná o ještě něco hlubšího. Počítače nevznikly proto, aby se na nich počítalo, ale komunikovalo. Vyrůstají ze stejného základu jako naše mysl napojená na sociální strukturu skupiny lidoopů a přírody deštného pralesa. V počítačích a v Síti je něco hluboce organického, co se samo organizuje jako větve platanu. Víc lidí na Síti, znamená novou komplexitu a tedy novou kvalitu („přerůstání kvantity v kvalitu“). Vlády stále méně určují běh věcí a stále více dohánějí změny, který již nastaly. Nespekuluji o novém řádu, vidím jej vynořovat se a nevím, zda se mám radovat nebo se bát.

 

………………….

 

Píšu těžce a s bolavou nohou. Vymknutý kotník mně drží v nehybnosti. Horečka a hnědé rozptýlené světlo. Myšlenky však letí. Po letech dočítám jedno z největších děl české literatury 20. století – Karel Schulz: „Kámen a bolest“. Ptám se, jestli je možné psát o řádu beztrestně. Cítíme potřebu nového řádu, protože ten starý přestává platit. Ale od kdy jsou nové řády lepší starých? Teprve až samy zestárnou anebo na sladkém začátku sinusoidy? Máme ještě fandit Kalvínovi, jak zametl s lascivně intrikářským stylem francouzského dvora nebo se už bát, že odsoudí Serveta a bude inscenovat další procesy?  Bledý Schulz pomalu stravovaný souchotinami uprostřed největšího moderního pokusu ustanovit nový, jasný a čistý řád; ve víru osobních pocitů umocněných starostí o ta všechna zanikající království Evropy, snílek s myslí zostřenou utrpením a čerpající jasnozřivost z příchodu vytušené smrti! První vydání je z roku 1942. Renesanční Florencie a Evropa  roku 1942. Cítíme napětí nových časů, jež přicházejí. Monopolní korporace na jedné straně a internetové diskuze a tvořivé interakce na druhé straně. Uvažuji o tom, že největší umělci dneška možná už nemalují, ale anonymní jako ve středověku programují. Ve kterém bodě však přejde veselá kreativita v destruktivní  hru na stvořitele?

 

Před 20. stoletím byl málokdo víc posedlý řádem a správnou optikou pohledu na svět než italská renesance. Umění na pozadí intrik, válek městských států a politických vražd na papežském dvorci. Otřesený německý intelektuál (tolik jich bylo ve 20. století!) Friedrich Heer popisuje v Evropských duchovních dějinách (1953) Leonarda da Vinci jako temného mága, který chce vše nahlédnout, pochopit a udělat……… prodávající své kouzelné dovednosti kondotiérům Sforzovi a Cesaru Borgiovi, kteří chtějí svou vůlí a s použitím své moci změnit svět… jeho první malbou je „Stroj, který má vyvolávat strach“…. Leonardo provozuje malířství a techniku jako magii – jeho étos je zcela určen tím, že on sám podvodník, který je podveden, se nechává fascinovat svými vlastními díly a myšlenkami. Nechává se pohltit svými objekty, podléhá jejich kouzlu a jako jejich zajatec je vydán bezmocně novým obrazům, tvářím a mocenským operacím. Otrava vlastním slovem a dílem se od té doby stává prokletím mnoha monomaniackých evropských intelektuálů, dodává Heer. Leonardo umírá roku 1519 na královském zámku uprostřed nádherného a nádherymilovného francouzského dvora. Odtud se přibližně ve stejnou dobu vydává na svoji poctivou, řádnou cestu bez tolerance mladý muž Jan Kalvín.

 

Kde se všechny tyto příběhy propojují? Nejprve jsme hovořili o krajině-zahradě, kde je řád -alespoň ve šťastné chvíli- přítomen a proto myšlenka na něj odpadá. Pak jsme dali slovo Robertu Kaplanovi a jeho vizi budoucího světa jako ostrovů či ostrůvků chladného politického a ekonomického řádu uprostřed horkého, temného, živého světa kriminality a neustálých konfliktů. Svět jako Afrika obchodních stanic obklopených divočinou z doby královny Viktorie, často na ten obraz myslím. A pak jsme si myslím ujasnili, že mozek, který má fungovat, potřebuje řád realizovaný snem. Dál jsme možná došli k tomu, že při hledání správného tvaru nového globálního řádu (a pod pojmem globální se skrývá asi jen ta soustava obchodních stanic), jsme možná přehlédli, že ten řád už tady je a je podobný stromu či Síti. To je sice optimistické, ale není útěchou pro toho, kdo něco ví o rozdílu mezi přírodními a kulturními systémy. A na  všechny ty prolínající se řády, snad shodné a jindy protichůdné výhonky jednoho živého řádu pohlcujícího a transformujícího sám sebe je nutné se dívat opatrně: žádný z dřívějších řádů se příliš neosvědčil a většina těch nových řádů byla horší než ty staré: jak z kola ven ?

 

Dívám se pomalu kolem sebe, nasávám lesní krajinu a vůni noci. Odkládám podivné, pochopitelné svaté - Luthera i Ignáce a čtu si Erasmovy dopisy. Nedůvěřivý ke všem rychlým změnám. Lao´c: jak opatrní byli staří dávnověku… jako když v zimě přecházíme zamrzlou řeku.  Stále stejný pocit pomalu dorůstajícího stromu, neuspěchat, nebránit, nechat dozrávat. Ale je to marné, tempo světa nezměníme. Tak alespoň poodstoupit, pozorovat ze zadních řad, nechat se zatáhnout jen do několika mála příběhů, nezapomenout na ryby, přemýšlet ve zpomaleném času….. a žádné bystré myšlenky s velkými slovy na konec!

 

Poznámka: za první stranu této eseje vděčím zahradním architektům, zejména panu Z. Černému. Kniha o Tau je citována podle starého překladu R. Dvořáka (Kladno, 1920), jenž byl opět připomenut v českém vydání knihy S. Huntingtona „Střet civilizací“. Důležitá, skeptická kniha F. Heera „Evropské duchovní dějiny“ je citována v českém překladu M. Žemly (Vyšehrad, 2000). Pozoruhodné názory R. Kaplana jsou uvedeny podle sbírky esejů „Přicházející anarchie“ (překlad M. Helingerová, nakladatelství P. Mervart, 2003). Žádný z českých výborů J. Krišnamurtiho mne neuspokojil, myslím, že mu spíš ubližují, nicméně o snech a řádu hovoří v knize „Tázání po nemožném“ (Torst-Pragma, 1995). Povídání o vzniku počítačů jako jednoho typu alternativní sub- či kontrakultury je převzaté z knihy Pekka Himanena „The Hacker Ethic and the Spirit of Information Age“, zejména z předmluvy Lina Torvaldse a doslovu  Manuela Castellse (Random House. New York. 2001, ISBN 0-375-50566-0). Část této stati byla publikována ve dvou článcích v Respektu a v Revue Prostor, ale potřeboval jsem ji zde dát do souvislostí se snem a stromem. Na závěr této eseje, na niž se dívám s velkými pochybnostmi jako na potenciálně škodlivé dílo (protože z pěstování zeleniny se toho člověk o řádu dozví víc než z této eseje), snad mohu připomenout čínského středověkého filosofa Wang-Če s jeho výrokem: Studování knih vyžaduje vyhnout se zmatení našeho vnímání doslovností textu. Je třeba vybírat myšlenky v souladu se svým srdcem (CAD Press, 1994, Výbor z klasických taoistických spisů).

 

 

 

■ ČLÁNKY

sustainable.cz