Ekosféra

Planetární ekosféra poskytuje lidské společnosti řadu specifických a vzájemně nezaměnitelných služeb a statků: odstínění kosmických vlivů, stálé klima, čistý vzduch, stabilitu geofyzikálních podmínek, recyklaci minerálních živin a detoxikaci nebezpečných sloučenin prostřednictvím biogeochemických cyklů, zdroje vody a služby spojené s hydrologickým cyklem, jako je tok řek, služby a statky spojené s biologickou rozmanitostí, stabilizované mikrobiologické prostředí, zdroje energie, úrodnost půdy, prostor na zemském povrchu, nad ním a pod ním.

Tyto služby a statky především poskytují přímé vstupy do ekonomického procesu, jako jsou nerostné suroviny a další zdroje materiálů a energie. Poskytují dále užitky "funkčního" typu: vodní srážky, přijatelné fluktuace teploty atd. Můžeme uvažovat také o využití v budoucnosti, například zachování biologické rozmanitosti téměř jistě v budoucnu přinese nové léky, materiály, zdroje energie. Příroda má pro člověka hodnotu také v tom, že je příjemným prostředím pro rekreaci, lidé oceňují její estetickou hodnotu, je zdrojem inspirace.

Uvedené přístupy vycházejí z antropocentrického postoje, opakovaně zdůrazňovaného snad ve všech oficiálních dokumentech, týkajících se environmentálních otázek a problematiky trvale udržitelného rozvoje. Všude se vždy uvádí, že hlavním cílem ochrany biodiverzity, klimatu atd. je "benefit of mankind". Ostatně i v tomto textu jsme vyšli z článku 1 Deklarace z Ria, který staví do centra zájmu o trvale udržitelný rozvoj bytosti lidské a žádné jiné.

Příroda má však také svou vnitřní hodnotu, nezávislou na jakémkoliv aktuálním nebo potenciálním lidském využití. Na uznání této hodnoty se v poslední době shodlo i mezinárodní společenství, jak dosvědčuje globální Úmluva o biologické rozmanitosti.  Vnitřní hodnotu přírody zdůrazňuje celá řada filosofických a náboženských názorů a jednou z ústředních idejí myšlenkového směru zvaného hlubinná ekologie (deep ecology).* Také křesťanství poskytuje východisko pro uznání samostatné hodnoty přírody.

Cílem ochrany jednotlivých prvků ekosféry je zachovat jejich stav na příznivé úrovni, ať už toto úsilí zdůvodňujeme jejich vnitřní hodnotou nebo užitečností pro lidskou společnost. Je však velmi obtížné určit, co to znamená "příznivá" úroveň. Zřejmě to neznamená nulové poškození, nýbrž negativní změny do určité přijatelné míry.

Ekonomický přístup, který žádá uchování přírodního kapitálu, není dobře schopen rozlišit podstatné a nepodstatné prvky tohoto kapitálu a meze jejich vzájemné substituce. Pokud se totiž určí monetární hodnota přírodního kapitálu, vzniká dojem substituce neomezené, což evidentně není možné. Jistě lze s většími či menšími potížemi nahradit jeden typ fosilního paliva jiným, lze jím dokonce nahradit do jisté míry i vodu a jiné zdroje, jak ukazují ropné státy, které za peníze za ropu a pomocí její energie mohou tyto zdroje získat, například odsolovat mořskou vodu. Pokud však emise oxidu uhličitého, které při tom nevyhnutelně vznikají, poškodí klimatický systém planety a stoupající mořská hladina zatopí mimo jiné celý Kuvajt, žádné množství peněz jeho obyvatelům příliš nepomůže.

Jedním z přístupů, které se uplatňují pro stanovení únosné míry poškození jednotlivých součástí ekosféry, je koncepce kritických zátěží. Kritická zátěž (critical load) vyjadřuje nejvyšší přípustnou míru zátěže v důsledku lidské činnosti, jako je například kyselá atmosférická depozice (známěji "kyselý déšť"). Pro Evropu byly zpracovány mapy kritických zátěží, při jejichž překročení hrozí nebezpečí nevratných změn půdy.  Velikost kritické hodnoty kyselé depozice závisí pak na charakteru půdy.

Je ovšem nutno připustit, že ani v tomto poměrně jednoduchém případě není koncepce kritických zátěží jednoznačně přijímána, protože změny půdy - velmi složitého systému s biotickými a abiotickými složkami - jsou do určité míry hypotetické.

Tím méně může být jednoznačným vodítkem koncepce "únosné kapacity" nebo "environmentálního prostoru".

Únosná kapacita má smysl ne jako označení vlastnosti prostředí, nýbrž ve vztahu ke způsobu využití daného přírodního zdroje nebo jejich souboru, ve vztahu k materiálním nárokům, k technologiím. Environmentální prostor může sloužit jako agregovaný indikátor zátěže prostředí, ale není přímo použitelný pro určení její únosné míry.

Většina kritérií pro přípustnou zátěž je odvozena z výzkumu vztahů faktorů prostředí a poškození zdraví nebo majetku. Zde však máme jen výjimečně k dispozici takové údaje, aby úroveň kritické zátěže mohla být stanovena na základě skutečně objektivních poznatků. Přesto nelze říci, že by různé normy, limity, cílové zátěže a podobně byly stanoveny libovolně. Vždycky se vychází z nejlepších dostupných znalostí, na základě nichž se dá jistou pravděpodobností stanovit míra rizika. V tomto smyslu přináší většina uvedených konceptů (kritické zátěže, únosná kapacita, environmentální prostor) užitečné podklady.

Metody hodnocení rizik jsou relativně dobře propracovány a poskytují výsledky, jejichž míru nejistoty lze stanovit a uvést. To platí zejména pro opatření na ochranu zdraví a majetku. Pokud jde o ochranu biologické diverzity, přírodních ekosystémů nebo různých faktorů globálních biosférických systémů, jako je klimatický systém nebo ozonová vrstva ve stratosféře, je dobrým vodítkem původní lidskou činností neovlivněný stav, jenž je většinou možno dosti spolehlivě rekonstruovat. K němu lze změny vztahovat a s větší či menší mírou jistoty určit nejvýše přípustnou odchylku.

Při stanovení jednotlivých opatření je klíčovou zásadou princip předběžné opatrnosti (precautionary principle), zakotvený v řadě mezinárodně schválených dokumentů. Deklarace z Ria jej definuje takto:*

Vzhledem k nesmírné složitosti biosférických systémů, jejichž vlastní komplikovanost je násobena globálním rozsahem lidského působení, je úplné vědecké poznání jen omezeně k dispozici. Stále častěji jsou výsledkem scénáře možného vývoje za určitých předpokladů, pravděpodobnosti, více či méně určité stanovené možnosti. Proto se princip předběžné opatrnosti stále častěji uplatňuje. Byl například základním vodítkem celého komplikovaného procesu jednání o ozonové vrstvě, který je až dosud nejúspěšnějším případem účinné ochrany globálního systému.

Princip předběžné opatrnosti je vodítkem pro rozhodnutí, která se činí na základě společenského konsensu. Tuto skutečnost explicitně uznává Česká státní politika životního prostředí, která hovoří o "společensky přijatelné míře environmentálního rizika".

Toto je výňatek ze článku Prof. RNDr. Bedřicha Moldana, CSc., K otázce souladu ochrany životního prostředí a hospodářského rozvoje, Sociologický časopis 3/96.

Celý článek najdete zde: http://www.czp.cuni.cz/osoby/Moldan/Publikace/t056.htm