Stromy

pohledem amatéra

Jiří Nečas

 

Předesílám, že nejsem dendrolog, ba ani biolog. Nicméně strom rozhodně pro mne není prázdný či vzdálený pojem, a teď nemyslím jako matematik na strom v teorii grafů, nýbrž na ty krásné, živé, mohutné stromy, které rostou v lesích, na zahradách, v parcích, na ulicích či někde jako mysl povznášející solitéry.

 

Strom je v různých kulturách přijímán jako symbol života. V přírodních pohanských náboženstvích je častý kult stromů. My křesťané se nedíváme na stromy jako na božstvo, nýbrž jako na dílo Boha – Stvořitele, jako na součást úžasného, velkolepého celku stvoření; i my lidé jsme jeho součástí. A jako takové zaslouží od nás dobré zacházení. Ve stručné zmínce o hříchem ještě neporušeném světě, o zahradě Eden, mají stromy výraznou roli. Zřejmě tam jde o stromy ovocné.

 

Asi by stálo za to se zastavit teď chvíli právě u nich. Už české přídavné jméno plodný, v polštině owocny, v angličtině fruitful, používané pro něco přinášejícího zřetelný užitek, sloužícího celku, je dokladem kladné role stromů. Je smutné, na kolika zahradách jsou dnes ovocné stromy nahrazovány bezduchými trávníky či přemnoženým autům přístřeší poskytujícími garážemi. V běžné představě lidí ovoce snad už ani neroste na stromech, nýbrž v hypermarketech. Význam ovoce jako zdroje obživy v posledním století poklesl, což nás nešlechtí a spíše ukazuje na něco nepřirozeného v našem způsobu života.

 

Avšak stromy – to nejsou jen stromy ovocné. Stromy rostou v lesích, v sadech, parcích, na zahradách, v alejích, na ulicích, často se vyskytují samostatně, a v každém z těchto případů oslovují, inspirují a povznášejí. Použil jsem sloveso rostou, s tím souvisí další přísudek: žijí. To, že se nepohybují, ani to, že je jazykozpytci zařazují mezi substantiva neživotná, neznamená, že by nebyly nositeli života, podobně jako jimi jsou zvířata či my lidé. Descartovo zvěcnění přírody vedlo k představě, že rostliny i zvířata jsou věci, s nimiž si člověk může dělat, co chce – dokonce i nezávisle na tom, co je rozumné a účelné. V karteziánském obrazu světa zvířata necítí, nemá smysl starat se o jejich případné pocity strachu či bolesti. Takovéto myšlení naprosto nedává prostor myšlenkám o tom, že by třeba i rostliny, speciálně stromy mohly cítit, že by třeba mohly pociťovat bolest. Dnes se nad karteziánským pohledem na zvířata buď usmějeme – jako že jde o představu patřící dávné minulosti, nebo otřeseme – při pomyšlení, že se taková představa vůbec v lidské hlavě mohla zrodit; náš právní řád ovšem stále do značné míry takovéto strašné, realitě odporující a cit ignorující představy přejímá. Co však my v tomto smyslu víme o rostlinách? Snad aspoň tekutina, již roní poraněná bříza, nám může dát tušit, že tento krásný strom, některými odborníky označovaný za plevel, trpí. To, že – možná kromě právě zmíněného případu – nám stromy o své bolesti nic nesdělují, neznamená, že by neexistovala. O existenci elektromagnetického pole lidstvo také po většinu svého pobývání na zemi nic nevědělo.

 

Nevíme, zda stromy cítí bolest. Každopádně normální vztah člověka ke stromům není především utilitární, nýbrž citový, až poetický. Určité etické povědomí vedlo k tomu, že se uzákonil zákaz porážet stromy ve vegetačním období. Netýká se těžby dřeva v lese. A vůbec asi málokterý zákon připouští tolik výjimek. Jakmile někde probíhá nějaká investiční akce, k níž patří poražení stromů, nebere se na vegetační období zřetel. Ona je vůbec otázka, proč se různé stavby projektují s tak malou ohleduplností vůči stromům. Možná i proto, že kdysi kdosi pro potřeby rozpočtů vytvořil tabulky údajně stromy oceňující, ve skutečnosti však je těžce podceňující. Zvláště v souvislosti se stavbou silnic se nabízí zamyšlení:

- Růst koncentrace CO2 je hrozbou pro životní podmínky na zemi. Strom tento plyn vstřebává, produkuje při tom O2 a vytváří organickou biomasu; život při tom dostává "plus". Naproti tomu nové silnice vedou k tomu, že po nich budou jezdit další auta a dále zamořovat ovzduší skleníkovým CO2 a navíc různými toxickými látkami, a pod jejich koly budou zmrzačováni a zabíjeni lidé i zvířata. Život v tomto případě dostává "minus". Není tedy opravdu nahrazování stromů komunikacemi vrcholnou pošetilostí, či spíše šílenstvím?

 

Krátce po té, co jsem toto minizamyšlení zformuloval, jsem si pustil televizní zpravodajství z domova (21.09.06 18:00), a tam jsem slyšel, jak na sídlišti v Liberci-Rochlicích kvůli rozšiřování ploch pro stojící automobily mají pokácet velké množství stromů. Auta škodí i tím, když stojí. A je smyslupné, aby existovalo tolik aut, když většinou stojí? Není to svědectví, že něco ve společnosti nefunguje? Běžní lidé dneška škrtli Boha ze svých úvah. Tvrdí, že Ho nepotřebují. Podobně uvažovali budovatelé věže v Bábel. Ztratili možnost se domluvit. Neschopnost se domluvit způsobuje, že lidé – když už si myslí, že auta potřebují – je nejsou s to sdílet, téměř každý chce mít své auto, i když většinu času stojí. K uspokojení potřeb, či takzvaných potřeb, by jich stačilo mnohem méně. A stromy v Rochlicích by mohly žít dál.

 

A když už člověk pro své záměry, pro svou rozpínavost, musí (opravdu?) nějaké stromy porazit, proč nepočká na konec vegetačního období? Ano, příslušná akce by se tím nejspíš zdržela a třeba i prodražila. Ale jsou termíny a peníze více než krása a vztah? Není hodnota života jako celku, k němuž patří i stromy, více než problematická hodnota našich výtvorů?

 

Vegetariánství je mezi lidmi spíše výjimkou. Člověk jí maso – to však neznamená, že by se měl k později snědeným zvířatům chovat necitlivě. Pojídání masa samo o sobě je slučitelné s obecně kladným vztahem ke zvířatům. Potravní řetězce jsou součástí přírody. Jakási morálka vůči zvířatům ve společnosti existuje, byť v živočišné velkovýrobě se trestuhodně ignoruje. - Ve vztahu člověk – zvíře existuje určitý zvláštní temný fenomén, jímž jsou býčí, případně i jim podobné, zápasy. Člověk se odreaguje, či si dokáže, že někým je, tím, že porazí býka. Býčí zápasy jsou geograficky naštěstí dost omezené. Nehrají však někdy u nás stromy roli oněch nebohých býků? Asi ano ... Člověk porazí mohutný, avšak proti technickým vymoženostem bezbranný strom. Cítí se být někým, zvítězil nad větším, těžším, mohutnějším. Jak ubohé uvažování! (Toto pozorování jsem přejal od Františka Nepila.)

 

Jistě, v lese se stromy musí kácet. Konec konců, patří to k životu lesa jako takového, jako společenství. Mělo by se však vždy postupovat pro les citlivě, aby byly zachovány podmínky života – či chcete-li, existence – lesa jako celku.

 

Jsou však stromy rostoucí i mimo les, o samotě, v ulicích a vnitroblocích, v zahradách a parcích. Tyto stromy mívají majitele, avšak mají význam pro mnohé další lidi, kteří k nim získávají vztah, kteří jsou obohacováni jejich krásou i vlivem na mikroklima a vodní režim. V určitém smyslu se stávají součástí jejich životů jejich osobnosti. Myslím při tom teď na slova z počátku 24. žalmu: Hospodinova je země se vším, co je na ní, svět i ti, kdo na něm sídlí. Nikdo by se Zemí neměl zacházet svévolně. Nikdo by s krásnými, myšlenky povznášejícími, inspirujícími, ze země vyrůstajícími stromy neměl zacházet necitlivě. - Nechci zde teď horovat proti soukromému vlastnictví zahrad a jiných pozemků se stromy, jeho neslučitelnost s citovaným slovem Žalmu může být jen zdánlivá; jde o to, co se vlastnictvím rozumí. Ve čl. 11 Listiny základních práv a svobod se říká: Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy.

 

Stromy jsou krásné, nápadné, velkolepé součásti Stvoření. Vztah ke stromům je paralelou vztahu k celému stvoření. Pozitivně orientovaný člověk se z nich raduje a začleňuje je do vděčnosti za celek Stvoření. Před jejich majestátem se prohlubuje pokora, tichost. Vděčni za stromy, ale nejen za stromy, nýbrž za celou Zemi, za celou živou i neživou přírodu, za druhé lidi, vděčni za celý harmonický celek stvoření, se zaposlouchejme do Ježíšových slov: Blahoslavení tiší, nebo oni dědictví obdrží na zemi.

 

 

Svatojánská kolej, Svatý Jan pod Skalou 7.10.2006