5E

 

Ekologie, environmentalistika, etika, ekonomie, eschatologie

 

 

       Vymýšlet název pro článek či přednášku nepatří k mým koníčkům. Tentokrát jsem možná podlehl určitému módnímu trendu; kromě společné první části složených slov ekologie a ekonomie ono počáteční "e" žádnou společnou hlubší charakteristiku oborů z názvu nevyjadřuje, kromě toho ze čtyř řeckých slov dvě začínají v řeckém originále dvojhláskou "oi". Přesto věřím, že to, co se chystám říci, tvoří určitý celek. Rád bych sledoval myšlenku, jak pro křesťana zájem o životní prostředí souvisí s jeho vztahem k domovu, jak k tomu časnému, tak i k onomu věčnému v nebesích. V žádném z oněch pěti oborů nejsem graduovaným odborníkem, avšak všechny jsou mi určitým způsobem blízké, byť o ekonomii to tvrdím s určitými rozpaky.

 

###

 

     Aby při používání pěti termínů z názvu nedocházelo k nedorozuměním, vymezme si, co znamenají (s použitím osmisvazkové encyklopedie Diderot):

 

 

     Ekologie: Věda zkoumající vztahy organismů k vnějšímu prostředí a vztahy organismů navzájem (včetně člověka), respektive zákonitosti platící v systémech zahrnujících i živé organismy. V praxi se rozsah pojmu rozšířil a i posunul, resp. slovo získalo i poněkud jiné významy, a to jednak se jím často rozumí nauka o životním prostředí, tedy environmentalistika, jednak se tak nepříliš vhodně, avšak již vžitě, označuje péče o životní prostředí. Slovo ekologie je složené z dvou částí řeckého původu; druhá část je u vědních oborů běžná (logos = slovo), "oikos" znamená domov.

 

     Etika: Teorie morálky, filozofická nauka o správném jednání. Hodnotí činnost člověka z hlediska dobra a zla. Na rozdíl od morálky, která je blíže konkrétním pravidlům, se etika snaží najít společné a obecné základy, na nichž morálka stojí, popř. usiluje morálku zdůvodnit. Bývá nazývána praktickou filosofií - jde o aplikaci určitých filozofických koncepcí na jednání a život člověka a společnosti. Člověk je silně ovlivňován praxí sociálního okolí. Mnohé vzorce chování a jednání jsou přijímány a přejímají nevědomě (spotřební vzorce př.: praxe bydlení -> tendence ke zmenšování domácností). Slovo etika je odvozena z řeckého slova "ethos" - obyčej, zvyk (latinské "mos", z něhož je "morálka", se s ním významově téměř kryje).

 

     Ekonomie: Vědní disciplína, která zkoumá, jak různé společnosti užívají vzácné zdroje k výrobě užitečných komodit a jak je rozdělují mezi různé skupiny; věda o činnostech týkajících se výroby a výměny statků. Někdy se nevhodně redukuje na nauku o penězích, bankovnictví, kapitálu a bohatství. Osobně považuji za důležitou součást ekonomie teorii rozhodování; jde o to rozhodovat se optimálně vzhledem k nakládání se vzácnými zdroji a k vytváření komodit sloužících lidem.

 

     Přijaté ekonomické zásady jsou promítány do zákonů, v jejich rámci se pak uskutečňuje ekonomika, která tak je konkretizací ekonomie. Používání slov ekonomie a ekonomika ovšem kolísá. Pokud jde o etymologii, platí zde totéž co u slova "ekologie" (nomos=zákon). Ekonomie by měla být naukou o tom, jak si máme počínat v našem pozemském domově. Nemá-li být lživá, musí být v souladu s tím, co o tomto našem pozemském domově víme, speciálně tedy musí respektovat přírodní zákony. Jde především o nakládání s přírodními zdroji. V této souvislosti bych rád upozornil na určitý paradox: Přírodními zdroji se plýtvá tím, že se příliš využívají. Lidskými zdroji naopak se plýtvá tím, že se nedostatečně využívají. Na stvoření, na svět, na přírodu je třeba se dívat jako na celek. Tedy: Reklama znamená odpad, je to v podstatě ztráta. Ztrátou je z globálního pohledu i nezaměstnanost, která představuje nevyužitý potenciál. Jestliže naše ekonomie potřebuje reklamu a na nezaměstnanost se dívá jako na nutný, či dokonce pozitivní jev, je zde něco v nepořádku. Změna je nutná, a protože jde o Boží dílo, o Boží stvoření, jako křesťané nesmíme zde nemůžeme a nesmíme zde být lhostejní.

 

     Problém: Politika se odehrává v "pravolevé přímce", ve skutečnosti je však nezbytně třeba intenzívně hledat mimo ni. "Reálný" socialismus selhal, kapitalismus zřejmě vede do slepé uličky. Neplatí Klausovo 'Tertia non datur'.

 

     Dnešní člověk evropské civilizace bývá nazývám homo oeconomicus. Označení se odvozuje od toho, jak významnou roli pro něho hraje ekonomie, avšak ona klasická, k jejímž nedostatkům se ještě vrátíme. Přijetí vertikálního rozměru života znamená opustit představu absolutnosti ekonomických rozhodovacích pravidel. Vzpomeňme na iracionálnost některých druhů sz obětí či počínání ženy, která použila drahou mast, aby jí pomazala Ježíše. Neredukcionistická ekonomie musí být podřízena etice, ekonomické hodnotové systémy je třeba přetvořit tak, aby byly v souladu s možnostmi přírody, s možnostmi stvoření; zároveň nesmějí být v rozporu se systémy etickými; dobro musí být nazíráno kladně a zlo záporně.

 

     Skutečnost:  "Ekonomicke" názory šířené liberální ideologií nejsou slučitelné ani s etikou, ani s přírodovědou

 

     Eschatologie: Podle zmíněné encyklopedie je to utopická představa o radikální přeměně světa, o jeho zániku a vzniku světa nového, lepšího; v křesťanství je to část systematické teologie zabývající se posledními věcmi člověka; podobně se orientuje i eschatologie židovská a muslimská. K tomu několik poznámek:

 

     a) Slovo utopie jsme si zvykli chápat negativně. Utopie však není nic špatného, znamená něco, co je "mimo místo" – tedy mimo náš materiální svět; je to něco, s čím nemáme sdělitelné historické zkušenosti. To však o plnosti Božího království, která je cílem křesťanského snažení, platí.

 

     Utopie podle L. Boffa: Utopie má v historii lidstva nenahraditelnou úlohu. Jejím prostřednictvím se promítají do budoucnosti lidské dynamismy a přání, zcela očištěny od omezujících a dvojznačných elementů a v jejím rámci se plně uskutečňují. Utopie a fantasie nejsou synonyma. Utopie vyjadřuje permanentní obnovování, regeneraci a zdokonalování, hledané lidmi. ... Nebe oznamované křesťanskou vírou, je situováno na horizontu utopického porozumění: V Bohu se absolutně a radikálně uskutečňuje všechno to, co je skutečně lidské.

 

     Utopie reprezentuje zdravý pohyb myšlení, vyvádí ze stojatých vod přijímaných a často nesprávných paradigmat. Je obohacením života, přináší novou dimenzi, bez ní je život plochý. Onou novou, obohacující dimenzí je dimenze eschatologická.

 

     b) Řecké slovo "eschatos" znamená vnější či poslední. Při vztažení na ony poslední věci je křesťanská eschatologie nadějná, pozitivně orientovaná - tím se liší od apokalyptiky, zdůrazňující hrůzné následky lidského hříchu.

 

     c) Biblický čas není časem newtonské fyziky. Nemůžeme jej chápat jako orientovanou přímku. Pojem času ve fyzice je stále otevřený. Pozoruhodný pohled na uspořádání "časové přímky" přináší druhá věta td, k dalšímu promýšlení vede nerovnovážná termodynamika, doporučuji též Hawkingovu Stručnou historii času. Budoucnost, věčnost prostupuje časností. Tedy i eschatologie není jen záležitostí nějaké limitní (nekonečné) budoucnosti či něčeho, co je zcela mimo smysly vnímaný svět. Jde v ní o Boží království, k němuž se orientuje život křesťanů, a tak se týká i současnosti a v ní těch věcí, které fyzický, smysly vnímaný svět převyšují, což však neznamená, že by byly cele mimo něj; mohou do něho zasahovat.

 

     d) V křesťanské eschatologii jde především o život s Kristem, v Božím království, a tedy i o prosazování novozákonních hodnot. Vychází za hranice pozemského života, avšak nepomíjí jej.

 

###

 

     Velice vítám, že při vymezení ekonomie se v encyklopedii Diderot hovoří o vzácných zdrojích. Jde o vzácné Boží dary, s nimiž my lidé dohromady tvoříme jeden celek – Boží stvoření. V něm máme svou roli, Bůh nás obdařil rozumem, a proto s Jeho dary, se vzácnými zdroji, musíme moudře, racionálně, tedy s využitím rozumu nakládat. Při jejich užívání se – my lidé musíme optimálně rozhodovat. Při tom záleží na tom, jak co hodnotíme, jaká máme hodnotící kritéria. Současnost ukazuje, že člověk v praxi nejedná moudře, že se vzácnými zdroji jako se vzácnými nenakládá – jinak bychom kolem sebe slýchali výzvy k co nejmenší spotřebě a ne k tomu, abychom si stále něco kupovali a pořizovali. Projevem lidského hříchu je, že člověk-jednotlivec chce maximalizovat svůj problematický zisk, nejedná ve prospěch druhu, a přitom i sám ztrácí, jak názorně ilustruje Hardinova tragédie obecného.


 

     Tragédie obecného. Uvedeme modelový příklad. V obci žije 10 rodin, z nichž každá má jednu ovci. Ovce se pasou na obecní louce, která jim bohatě stačí. Je zřejmé, že jedna či dvě ovce navíc by se tam ještě také uživily. Tuto skutečnost si uvědomí všichni majitelé ovcí a každý z nich si řekne: "Pro mou další ovci by ještě bylo pastvy dost", a všichni si onu další ovci pořídí. Pastva však pro dvacet ovcí nestačí, ovce strádají, až nakonec všechny uhynou.

 

     Tento modelový, nereálný příklad stojí za promyšlení. Ilustruje závažnou společensko-ekonomickou problematiku. Ekonomika bez etiky selhává. Individualismus nefunguje. Lidé se musejí domluvit (biblický příběh o věži v Bábel ukazuje, že hřích je překážkou v domluvě). Poznamenejme, že růst automobilizace, zejm. ve městech, v mnohém připomíná zdvojnásobení počtu ovcí na obecní louce.

 

     Nerespektování na první pohled čistě etického Kantova kategorického imperativu v Hardinově příkladu znamenalo nakonec ekonomickou ztrátu. Rozhodnutí občanů pořídit si další ovci, ač na první pohled bylo pro každého z nich racionální, se nakonec ukázalo jako chybné. Skromnost, znamenající zde nechtít to, co nemohou mít všichni, by vedla k lepšímu výsledku, a to i z hlediska tradičně ekonomických hodnot.

 

     Příklad s loukou a ovcemi vypadá asi jako dost uměle vykonstruovaný.  Avšak existuje zmíněný problém růstu automobilismu; ten by se snad při existenci "politické vůle" dal omezit. Nicméně všech se týká užívání čistého vzduchu. Vážnou situaci v této oblasti nelze řešit nějakým včasným "spravedlivým" dělením pomocí "plotů". Ploty můžeme - a to za cenu dalších nákladů a rušivého zásahu do krajiny - rozdělit louku s trávou na ní, avšak nikoli vzduch obsahující ve vhodné koncentraci kyslík k dýchání (a také ke "krmení" automobilů a letadel). Řešení na celostátní a mezistátní úrovni prostřednictvím závazných a doporučených norem jsou zatím zcela nedostačující. Změna lidského myšlení je nezbytná. Pokání je nutnou podmínkou udržitelného způsobu života. Je třeba prohlubovat vědomí přináležitosti ke společnosti (obci, regionu, státu, kontinentu, světu). Lidé si zpravidla neuvědomují, že korelace mezi obecným blahem a blahem osobním není záporná, nýbrž kladná. Kooperační model, v němž je podstatné dorozumění, je v konečném světě efektivnější než model konkurenční, na němž staví kapitalistická ekonomie, vycházejíc z falešné představy nekonečného světa.

 

     Ekonomie aplikuje hodnotové systémy v kvantitativním smyslu. Kvalitativně se jim věnuje etika – nauka o lidském chování, resp. o tom, jak lidské chování vypadat, aby bylo konzistentní s požadavkem života jako takového a plného lidského života speciálně. Etika se věnuje vztahům člověka k člověku i vztahům k prostředí, v druhém případě hovoříme o ekoetice či o environmentální etice. Etika mezilidských vztahů a ekoetika spolu úzce korelují: Člověk laskavý k druhému člověku zpravidla a priori přistupuje s mírností i k mimolidskému okolí, naproti tomu násilník se zpravidla projevuje jak ve vztahu k lidem, tak ve vztahu k přírodě [Barbara Wood, Vandana Shiva, => Luther Stojící Medvěd]. Odpovědná, racionální aplikace pozitivního vztahu vyžaduje co nejvíce vědět o druhé straně – o cíli tohoto vztahu. Zkušenost ukazuje, že oni sympatičtí tiší, mírní, laskaví lidé, ti, jimž platí řecké adjektivum PRAYS z třetího blahoslavenství, se často starají, aby získali informace o tom, jak správně přistupovat k lidem; o to poučit se, jak správně přistupovat k přírodě, usilují, žel, daleko řidčeji.

 

     Když mluvíme o hodnotách, pohybujeme se tedy jednou nohou v ekonomii a druhou v etice. Zvláštní blízkost těchto oborů! Zvláštní proto, že ekonomie v běžném pojetí klesla na teorii peněz a trhu za apriorního přijetí určitých pravidel hry, a to dokonce takových, která jsou v rozporu s přírodovědeckým poznáním a s přirozeným a proklamativně přijímaným požadavkem udržitelnosti. Jestliže však do centra zájmu ekonomie postavíme hodnoty a z nich vycházející rozhodování, bude záležet na přijatém hodnotovém systému. Když pak vykročíme mimo mantinely redukcionismu klasické ekonomie, sporného s poznáním přírodovědeckým i humanitním, a přijmeme hodnoty akceptované etikou, hodnoty slučitelné s požadavkem udržitelnosti – hodnoty eschatologické, nutně dojde k prolínání materiální a transcendentní oblasti - v závislosti na přijaté hierarchii hodnot. Aplikovaná ekonomie – ekonomika – sice zůstane v materiálním světě, avšak musí reflektovat existenci zdrojů motivace mimo něj. Rozsah takových motivačních zdrojů při respektování a prohlubování požadavku udržitelnosti musí růst.

 

     J. Lovelock svou hypotézu či teorii Gaia staví na poznatku nepoměrně hlubší provázanosti objektů a procesů na Zemi, než se předpokládává: celá planeta Země s neživou i živou přírodou se chová jako živý, samoregulující se organismus. V podtextu jeho myšlenek je otázka, co je v tomto systému člověk? Nezabije zevnitř Gáiu? Lovelockův pohled ukazuje na absurdnost nějakých individuálních proti celku orientovaných zájmů. Z tohoto hlediska různá ekonomická zájmová seskupení sledující tzv. své zájmy proti zájmu celku jsou jakýmsi nádorem na Gaie, jsou nádorem na Božím stvořitelském díle. Benigním či maligním?

 

     Lovelockova hypotéza Gaia přináší nový pohled na Stvoření jako celek a na vazby v něm. Umožňuje hlouběji zažít a prožít poselství počátečních kapitol dvou Písma. Vyžaduje však určitou orientaci v přírodních vědách. Možná i proto zůstala v církevních kruzích téměř nepovšimnuta, resp. reflektována negativně jako zdroj pohanského zbožšťování země. K němu místy vedla, avšak jde v ní o něco jiného a má mnoho co říci do biblického pohledu na svět a i ke křesťanské odpovědnosti za stvoření.

 

 

     Běžně uznávané a používané hodnoty naší civilizace neodpovídají ani prvnímu uvedenému vymezení ekonomie jako oboru zkoumajícího užívání vzácných zdrojů k výrobě užitečných komodit jejich rozdělování mezi různé skupiny, ani požadavku udržitelnosti. Jsou vnitřně sporné a odpovídá jim ono zmíněné pokleslé chápání ekonomie jako nauky o penězích, bankovnictví, kapitálu. Nekriticky je přijímat znamená žít ve lži.

 

       Poznámka k omezenému chápání ekonomie: Obor ekonomie se často redukuje na popis fungování jednoho prostředku - peněžního systému. Je to prostředek silný, podobně jako operační systém Windows je silným prostředkem matematické informatiky. Přesto však ztotožňovat matematickou informatiku s tímto jedním systémem by bylo zjevně zavádějící. Obdobné ztotožnění ekonomie s peněžně tržním systémem se dělá běžně, a tím se zabraňuje hledání nových nástrojů (možná i Windows brzdí zdravý a žádoucí rozvoj informatiky).

 

###

 

     Hodnotový systém sledující přínos pro lidstvo jako celek (či aspoň v regionálním smyslu), do čehož zahrnuji pochopitelně ohled na budoucí generace (symbolicky 7 generací), by tedy musil vypadat jinak než ten náš zaběhaný. Můžeme o něm přemýšlet. Podmínky udržitelnosti a optimálnosti pro lidstvo jako celek jej nemusejí určovat jednoznačně. Jedním systémem hodnot, který ony požadavky splňuje, je ten, který ve svém učení přináší Pán Ježíš. K otázce existence a unicity řešení problému, před nímž lidstvo stojí, se ještě vrátím.

 

     Člověk zasahuje do Božího stvořitelského díla. Podle biblické zvěsti o poslání člověka by výsledný efekt tohoto zasahování měl být kladný: jde o spoluúčast na dobrém Božím díle, jde o vzdělávání, zejména v lásce. Pro zajišťování svých fyzických potřeb si člověk nutně bere něco ze vzácných darů, které Bůh dává celému stvoření, či řekněme úžeji všem lidem ve všech generacích. Snažme se tuto skutečnost zažít a uvědomujíce si ji přistupovat k okolí. Pohybujeme se v této chvíli zároveň v teologii stvoření, v ekonomii i v etice, a tím, že hovoříme o vztahu člověka k ostatnímu stvoření, dostáváme se i do ekologie a environmentalistiky.

 

     Stará křesťanská praxe modlitby před jídlem by měla být rozšířena na užívání všech vzácných Božích darů. Jde o to hluboce prožívat, že si bereme, dostáváme a užíváme něco, co máme sdílet s druhými. Znamená to překročit hranice vlastního "já", překročit hranice naučeného vidění světa. Ve sdílení s druhými se setkáváme s Kristem. Jde tak o eschatologickou skutečnost. Když hovořím o sdílení darů, myslím při tom především na energii, a to v nejširším smyslu slova. Pro úhrnnou energii sice platí zákon zachování, avšak nikoli už pro energii volnou, využitelnou, která s růstem entropie, charakteristickým pro nevratné procesy, ubývá. Člověk přijímá energii v potravě – byť to není jediný smysl jídla, člověk potřebuje energii k přetváření surovin v materiály a konečně ve výrobky, člověk potřebuje světlo a teplo. A my jí plýtváme, dnes snad nejmarkantněji v dopravě: v jejím způsobu a především v jejím rozsahu. Hledají se technická řešení k jejím úsporám, jsou nesmírně důležitá a užitečná, avšak sama o sobě nestačí. Je třeba, aby člověk spotřebovával méně, aby opustil onen vnitřně sporný hluboce zakořeněný neudržitelný hodnotový systém. Zda je taková změna vůbec možná, a jak jí dosáhnout, to je stěžejní otázka pro mnoho ekologů a environmentalistů, kteří si uvědomují, že šetrné technologie k řešení udržitelnosti nestačí. A je to aktuální problém i pro teologii, etiku a ekonomii.

 

     Zmínil jsem se o možných různých život podporujících hodnotových systémech. Teď jsem však položil otázku, zda je změna, znamenající přechod k některému takovému systému, možná. Víme, že je nutná. Není-li možná, pak asi lidský život v této pozemské formě se chýlí ke konci. I kdyby tomu tak bylo, Boží zaslíbení platí, křesťanská naděje se neupíná k pozemské formě života. Avšak my nejsme oprávněni možnost změny vylučovat. To by znamenalo vylučovat působení živého, milujícího Boha. V Jonášově knize čteme o tom, jak přes pochybnosti Hospodinova proroka Jonáše bezbožní Ninivané dokázali činit pokání. Biblické líčení nepřipouští zásluhy za to připisovat Jonášovi - byla to Boží milost, avšak Jonáš při jejím uskutečnění sehrál svou roli. Svým svědkům Ježíš říká: "Vy jste sůl země. Vy jste světlo světa." Boží lid má svou nezastupitelnou úlohu (onen přívlastek jí přiřazuji s určitými rozpaky při vědomí toho, jaká je skutečnost) i v dnešním světě. Obávám se však, že v dnešních společenstvích Jeho učedníků se o stávajícím stavu našeho vztahu ke stvoření jako celku a o správném zacházení s ním ani moc neuvažuje.

 

     Cesta k udržitelnosti, k nápravě věcí, ke konzistentním, udržitelným hodnotovým systémům vede přes pokání, přes konverzi. Je to cesta Ježíše Krista, cesta k Božímu království. Tvrzení, že je to jediná cesta, nechci prohlašovat jako obecný závěr. Je to ovšem moje osobní vyznání, spojené však s dodatkem, že poutníkem na Kristově cestě nemusí být zrovna ten, kdo Mu říká "Pane, Pane" – třeba prostřednictvím angažovanosti v církvi, nýbrž ten, kdo – třeba nevědomky - plní Boží vůli. To se uskutečňuje i ve vztahu k stvoření, v pokorném přijetí odpovídajícího místa v jeho rámci a cílevědomém nasazení pro uskutečnění Božího míru – ten se týká jak vztahů mezi lidmi, tak i vztahu mezi člověkem a ostatním stvořením.

 

     Významný anglický matematik a teolog A. N. Whitehead zdůrazňuje, že prvotní není stav, nýbrž proces. Přitom teď myslím na proces spočívající v plnění Boží vůle, v následování Krista, ve směřování do [hříchem dočasně uzavřeného] ráje, tedy na proces, v němž se pojí časnost s věčností, kdy člověk se na jedné straně plně sdílí s druhými lidmi a s ostatním stvořením, na druhé straně spolu s Kristem prožívá skutečnosti naši časnost přesahující, v naší nedokonalé terminologii označované slovem věčnost.

 

     Klíč k udržitelné ekonomii, etice, ekologii, environmentalistice tedy existuje; poznáváme a nacházíme jej v eschatologii, v cestě k Božímu království.

 

 

Jiří Nečas

 

 

 

Literatura

 

Boff, L.: Hablemos de la otra vida. Santander, Sal Terrae. (Orig.: Vida para além da morte. Petrópolis, Vozes.

Daly, H: Toward a Steady-State Economy. San Francisco, Freeman 1973.

Hawking, S.: Stručná historie času. Praha, MF, Kolumbus

Keller, J.: Přemýšlení s Josefem Vavrouškem. Praha, G+G 1995

Keller, J. - Gál, F. - Frič, P.: Hodnoty pro budoucnost. Praha, G+G 1996

Kohák, E.: Zelená svatozář. Praha, SLON 1998

Küng, H: Světový étos pro politiku a hospodářství. Praha, Vyšehrad 2000.

Lovelock, J.E.: Gaia. Nový pohled na život na Zemi. Prešov, Abies 1993

      (Orig.: Gaia. A New Look at Life on Earth. Oxford University Press 1979, 1987)

Moltmann, J.: God in Creation. SCM Press 1985. (Český překlad:      Brno   )

Prigogine, I. – Stengersová, I.: Řád z chaosu. Nový dialog člověka s přírodou. Praha, Mladá Fronta 2001. (Orig.: Prigogine, I. – Stengers, I.: Order out of Chaos. Man's New Dialogue with Nature. New York, Bantam Books 1984.)

Schumacher, E.F.: Small is Beautiful. London, Sphere Books 1978.

Szőllős, J.: Kresťanstvo a ekológia. Bratislava, STUŽ/SR 2001.

Vandana Shiva: Posvátnost všeho stvoření. Sedmá generace, 2001, č. 11.

Wood, B.: The Gifts of Peace - Spirituality and Ecology. London- Manchester, Pax Christi 1989. (Překlad výňatku: Dary míru. Spiritualita a ekologie. Universum č. 3.).

 

 

 

 

Vzdálí–li se lidské srdce od přírody, zatvrdí se.

Nedostatek úcty k tomu, co roste, co je živé, rychle povede také k nedostatku úcty k lidem.

Luther Stojící Medvěd

z kmene Lakotů

 

___________________________________________________________________

 

EKOLOGICKÁ SEKCE ČKA

___________________________________________________________________

 

■ ČLÁNKY

 

■ PŘÍRODA

 

sustainable.cz