|
VZPOMÍNKA ČI NADĚJE? DRUŽSTVA V ČESKOSLOVENSKU DO ROKU
1952 Naďa Johanisová Příběh
Ladislava Feirabenda není jen zrcadlem minulosti. Jeho život a dílo je
zároveň zřídlem, které nám může pomoci lépe pochopit současnost a možná
i nastavit výhybku budoucnosti.
Tento člen agrární strany, ředitel družstevního centra Kooperativa, předseda
Pražské plodinové burzy, předseda
obilního monopolu a člen správních rad řady firem byl vtažen do politiky
téměř proti své vůli až po Mnichově, kdy ho prezident Beneš jmenoval
ministrem zemědělství. V londýnské exilové vládě pak pracoval jako ministr financí
a v únoru 1945 podal demisi na protest proti Benešově prosovětské
politce. Svá politická léta včetně dramatických let 1945-48 zajímavě a podrobně popsal ve
svých málo známých pamětech, Politické vzpomínky, vydaných v devadesátých letech nakladatelstvím
Atlantis. Tajná zbraň:
kampelička Co bohužel Feierabend
nestihl tak podrobně popsat, i když se k tomu chystal, byla oblast, které
věnoval velkou část svého života: zmizelý svět zemědělského
družstevnictví. Když se dnes řekne
„zemědělské družstevnctví“, každý si představí jediné: JZD. „To byli ti, co
rozorávali meze,“ slyšela jsem dnes a denně, když jsem připravovala do tisku
Feierabendův text Zemědělské družstevnictví v Československu do roku
1952. Útlou knížku, psanou
v angličtině, jsem objevila náhodou v jedné anglické knihovně
a rázem mě zaujala. Ale až tehdy,
když jsem ji začala překládat a naplno se do ní ponořila, jsem užasla
naplno. Otevřel se přede mnou neznámý
svět existující alternativní ekonomiky
v mé vlastní zemi, systém, který potichu, bez dotací a bez fanfár, jen na základě vzájemné spolupráce, důvěry
a tvrdé práce, dokázal během pár desítek let na českém a moravském
venkově zlikvidovat lichvu a díky tzv. vzájemné svépomoci zachovat při životě
jeden a půl milionu venkovských hospodářství,
z nichž by jinak část padla za oběť procesu ekonomické
koncentrace, doprovázejícímu modernizaci, jak jej známe z jiných časů i
zemí. Tajnou zbraní v tomto úspěšném tažení byl kříženec neziskové a
ziskové organizace: skromná a nenápadná kampelička. „Kampelička byla
prostou finanční institucí. V jejím úřadě, který mnohdy sídlil
v hostinci či ve škole, byste často našli jen stůl, pár židlí a trezor. Administrativní
práci vykonávali členové zdarma, pouze pokladník, který zapisoval příjmy a
výdaje a připravoval jejich přehled, dostával na konci roku skromnou odměnu...
(Kampeličky)… organizovaly přednášky a divadelní hry… K jejich největším
zásluhám patřilo vybavení obcí veřejnými váhami, kde bylo možné poctivě
kontrolovat váhu nákladů. Mnoho kampeliček zkrášlilo své okolí výsadbou stromů, budováním rybníků a stavbou budov pro vesnické kulturní
aktivity,“ psal Feierabend ve své útlé knížce v New Yorku na
začátku 50. let, právě v době, kdy vycházel zákon za zákonem, které likvidovaly „nádhernou stukturu
zemědělského družstevnictví“, jak ji láskypně nazval, až z ní za pár let
nezbyl kámen na kameni. Jak mu asi
bylo? Vraťme se však k
předválečným kampeličkám. Jak se takové skromné a nenápadné
instituci podařilo zlikvidovat lichvu a vůbec hrát tak obrovskou roli v rozvoji venkova, a kde se vůbec
vzala? Příběh
z Žabí uličky Stopy vedou do městečka
Rochdale u Manchesteru, kde těsně před
vánoci 1844 otevřela skupina řemeslníků, většinou nezaměstnaných tkalců, svůj malý obchůdek v Toad Lane – Ropuší
ulici. Obchůdek se od jiných lišil
v tom, že neprodával mouku
smíchanou s křídou, jak bylo
tehdy častým zvykem. Jeho cílem bylo prodávat kvalitní zboží, získané za
velkoobchodní ceny, a to ne veřejnosti, ale svým členům. Jak souvisí prodejna
v Ropuší uličce s kampeličkami?
Jak projekt v Rochdale, který vyrostl v mocný družstevní
podnik a proslavil se po celém světě, tak o něco pozdější české
kampeličky dodržovaly několik zásad -
tzv. rochdaleské principy - které jim
zajistily úspěch. Jedním z nich
je princip, že podstatný není zisk, ale provozovaná činnost. Rolníkům, kteří zakládali kampeličky, nešlo ani tak o zisk, jako o levný
úvěr. Rochdaleští zase chtěli levné a kvalitní jídlo. Cílem kulturních
družstev, jako bylo Družstvo Národního
divadla či České filharmonické družstvo v Praze, byla kulturní
aktivita. Družstvo pro výstavbu a
provoz místní dráhy Čerčany-Modřany-Dobříš mělo jiný cíl – výstavbu „Posázavského
pacifiku“, což se mu také roku 1897 podařilo.
V dnešní době, kdy jsou firmy tlačeny systémem především
k tomu, aby vykazovaly zisk,
a kdy stále více peněz
„létá vzduchem“ jen tak bez užitku, jako spekulativní kapitál, stojí za to si připomenout tuto důležitou
zásadu: družstevní systém umožňuje
soustředit se nejen na ziskovost, ale především na produkci toho, co lidé
skutečně potřebují. V případě
kampeliček to byly levné úvěry, poskytované vzájemně díky další zásadě,
dokonce asi zásadě ze všech nejzásadovitější – principu vzájemné svépomoci. Co jednomu
nemožno, všem dohromady snadno Vycházejíce
z vědomí, že jednou potřebuješ ty mě, podruhé zas já tebe, ukládali naši
předkové peníze do společného měšce, a
když to potřebovali, zas si z něj půjčovali. „Nezisková“ tvář kampeliček spočívala v tom, že většinu
prací, jak shůry řečeno, vykonávali dobrovolníci - to vedlo k nízké režii a levným
úvěrům – a také v tom, že všichni členové měli stejný hlas při
rozhodování. Princip „jeden člen-jeden hlas“, další z rochdaleských
principů, je ostatně vlastní nejen prvorepublikovým kampeličkám,
ale všem autentickým družstvům.„Ziskovou“ tvář měly také: každý člen vkládal
určitý finanční podíl, všichni ručili
neomezeně svým majetkem, mohli si – po naplnění rezervního fondu - ze svých
podílů vyplácet úroky. A především,
jak podotýká Feierabend: “Navzdory svému dobrovolnému a amatérskému
charakteru byly kampeličky efektivně řízenými podniky.“ Jak ještě se lišily
kampeličky od klasických bank? Tím, že dokázaly udržet peníze
v místě. Zatímco komerční
banka, poslušna ziskového
imperativu, vkládá naše peníze do
projektů na druhém konci světa, klasické
úvěrní družstvo (a nemusí to být jen předválečné kampeličky, protože mimo české luhy a háje vzkvétá úvěrní družstevnictví leckde utešeně dál)
vkládá naše peníze opět do našich projektů. Není totiž poslušno ziskového
imperativu, ale svých členů – a ti si
je založili ne kvůli zisku, ale jako
stabilní a spolehlivý zdroj úvěru. Pro sebe navzájem a v daném místě,
kde žijí. Tak se tedy podařilo za první republiky zlikvidovat lichvu na
českém venkově a zároveň vybudovat základy jeho finanční nezávislosti. První republika byla protkána družstvy. Zemědělská ( dnes
bychom řekli venkovská) zahrnovala
družstva skladištní (mj. prodávala zemědělské produkty svých členů a ve
velkém jim nakupovala potřeby, byla takřka v každém tehdejším
okrese), elektrifikační (občané
utvořili družstvo, natáhli dráty a kupovali elektřinu ve velkém), mlýnská,
mlékařská, lihovarnická, vinařská, čekanková, lesní a další. Sem se tradičně
počítaly i zmíněné kampeličky.
Těchto tzv. zemědělských
družstev, úvěrních i neúvěrních, bylo
v roce 1938 okolo deseti tisíc. Kromě venkovských tu byly ještě
tisíce družstev městských: spotřební, bytová, výrobní, úvěrní (družstevní záložny), ale i kulturní
družstva, zmíněná výše. Podle Feierabendova odhadu bylo v roce 1938 šest milionů z celkového počtu
patnácti milionů obyvatel Československa přímo nebo nepřímo (přes své rodinné
příslušníky) spjato s družstevním hnutím. Nejvíc družstev bylo
v Čechách a na Moravě. Tři hřebíky do
rakve V roce 1933 píší
Francouzi Polin a Charon, že
Československo má nejlepší družstevní organizační strukturu v
celé Evropě. Střechové organizace družstev (nazývané svazy či jednoty)
rostly od konce 19. století postupně, organicky a sdola. Byla to vlastně „družstva družstev“ – každé
členské družstvo do svého svazu vložilo finanční podíl a podílelo se stejnou měrou na jeho řízení. Vůči vládě
měly funkci lobbystickou, vůči světu a vřejnosti reprezentativní, vůči svým
členům pomocnou, poradní a hospodářskou. Zemědělské družstevní svazy byly stále vlivnější
a zakládaly své ústředny neboli
centrály – obchodní sdružení, která zajišťovala nákup a odbyt
zemědělských produktů členů. Jednou z nejvlivnějších ústředen byla pražská Kooperativa, kde pracoval Ladislav Feierabend. S akademickou
odtažitostí líčí tento obdivuhodný muž ve své knížce očistec, který prožívala
družstva za války a zkázu, kterou československému družstevnictví přinesli komunisté. Abychom pochopili, co se vlastně stalo, je
třeba si uvědomit, že již před válkou
byla československá družstva rozštěpena nejen podle národnostních, ale i podle politických linií. Zatímco ve
spotřebních družstvech měla vliv strana sociálně demokratická a komunistická,
v zemědělských družstvech převládali členové strany lidové a především
strany agrární. První
hřebík do rakve zemědělských družstev tedy znamenal už zákaz obnovy agrární
strany. Feierabend se v roce
1945 nesměl vrátit na svůj post
v Kooperativě, mimo jiné i pro své členství v agrární straně. S ním byla z vrcholných postů
odvolána řada dalších schopných lidí a nahrazena komunisty. Ti členové družstev, kteří bývali
v agrární straně, se báli pronásledování
a často se nedostavovali na valné hromady. Do družstev naopak
infiltrovali komunisté. To byl druhý
hřebík do rakve zemědělských družstev.
Jak však píše Feierabend: „…existovala řada statečných členů, kteří se
proti rostoucímu zneužívání družstev ze strany vlády ostře postavili. Každá
valná hromada byla současně jednou bitvou v dlouhé válce mezi členy, kteří hájili družstevní
principy a ideály, a novými pseudo-členy. Byla to válka, v níž nechyběly
oběti na životech. Jak vítězství, tak porážky zásadových členů vedly
k zatčení a uvěznění mnoha
z nich. Zatčení probíhala buď bez udání jakéhokoliv důvodu, anebo byl
dotyčný obviněn z členství v agrární straně…V roce 1947 to
vypadalo, že se vítězství začíná
klonit na stranu zastánců pravých
družstev a tito začínali doufat, že že se jim podaří zemědělská družstva
zachránit.“ Duch solidarity a
spolupráce Rok 1948 znamená konec
těmto nadějím. Feierabend prchá
podruhé z vlasti a komunistická vláda chystá třetí a konečný hřebík. Na ochromení
„nádherné struktury“ československého družstevnictví stačily tři zákony.
První z nich vyšel 20. července 1948 . Sloučil všechny peněžní instituce
v jedné obci do jednoho „lidového peněžního ústavu“ a ten podřídil
ministerstvu financí. Za pár let splynuly kampeličky i záložny se státem. O
den později vyšel další zákon. Jedním tahem zrušil organizační strukturu,
která vznikala po mnoho desetiletí sdola. Namísto mnoha svazů ustanovil
jediný, Ústřední radu družstev. Každé družstvo muselo být jejím členem.
Nebylo-li přijato, ztratilo oprávnění k další existenci. Rada, na rozdíl
od bývalých svazů, měla nad družstvy neomezenou moc. Dne 23.února 1949 vychází třetí zákon, O jednotných zemědělských družstvech. Jakmile vstoupil v platnost, byla dosavadní, pravá družstva
v obcích zbavená práva jakkoliv nakládat se svým majetkem – tedy
s majetkem svých členů – dokud nevzniklo v místě nové, jednotné zemědělské družstvo, které
pak dosavadní družstva pozřelo. Byla
to až tato jednotná zemědělská družstva, která rozorala meze
jednotlivých hospodářství. Některá družstva u
nás přežila komunistickou éru a dožila
se kapitalismu. Ovšem ani v soudobém kapitalismu nemají na růžích
ustláno. Jestliže za komunismu byl nepřítelem stát, nyní je to trh, který je
hrozí zbavit jejich specifik. Jak se stát „konkurenceschopnými“ a přitom
neztratit družstevní étos, to je problém i pro potomky rakouských sester
našich kampeliček. Místní odbočky v rámci efektivnosti delegovaly řadu
pravomocí svým svazům - a dnes neozbrojené oko těžko postřehne rozdíl
mezi komerční bankou a bankou, nesoucí
jméno zakladatele družstevního úvěrnictví, Friedricha Raiffeisena. Přesto stále vzkvétá a
nově se rodí tisíce družstevních
spolků a podniků, zejména
v zahraničí, kde totalitní režim pojem „družstvo“ nezdiskreditoval.
Osobně se domnívám, že bychom jej měli rehabilitovat. Správně uchopeno a
pochopeno, nabízí nám cestu
k ekonomické demokracii zdola. V závěru knížky se ostatně Ladislav Feierabend obrací právě k nám, potomkům:
„Duch solidarity a spolupráce, který je vlastní družstevnímu hnutí, zůstává
skutečným základem každé demokracie a
všech demokratických institucí kdekoliv na světě. Leží v srdci všech
lidí dobré vůle a a nelze jej zničit, a to ani komunisty
v Československu. Žije.“ Toto je zkrácená verze článku,
který vyšel v A2 Kulturním týdeníku, č.
23, roč. 3, str. Ladislav
Feierabend: Zemědělské družstevnictví v Československu do roku 1952 (překlad
a doslov Naďa Johanisová) Knihu je možné objednat u vydavatele na
e-mailu ivos.stehlik@tiscali.cz
za cenu 179 Kč plus poštovné nebo zakoupit v kanceláři Trastu pro ekonomiku a
společnost, Dvořákova 13, Brno. Zemědělská družstva, kam patřila družstva
skladištní, mlýnská, čekanková, elektrifikační, lihovarnická, úvěrní (slavné
kampeličky), vinařská, lesní, strojní, mlékařská a mnohá další, u nás
vzkvétala a měla zásadní podíl na likvidaci lichvy na venkově a na zachování
malých hospodářství až do roku 1948, resp. Autor, Ladislav Feierabend, je opomenutou
osobností naší historie. Pracoval jako vrchní ředitel družstevního centra
Kooperativa (pozor, nesplést se současnou pojišťovnou stejného jména, která
nemá s předválečnou Kooperativou nic společného) a později byl v londýnské
exilové vládě, kde zastupoval mj. zájmy agrární strany. Z Československa
musel podruhé emigrovat v roce 1948. Knížku psal anglicky v New Yorku a vyšla
v roce 1952. |