|
Nepříjemné sousedství vědy Václav
Cílek
Od poloviny 90. let jsem měl (a dosud mám) úzké kontakty s širokým
spektrem vědců, kteří pocházejí, jak z oblasti přírodních věd, kam patřím
svým vzděláním, tak i z humanitních oborů, kam patřím kusem svého
srdce. Prvních pár let po revoluci (nebo jak se tomu má říkat) jsme řešili
problémy, zda vůbec budeme zaměstnáni a v jaké podobě přežijí naše
instituce. Pak následovalo několik let trvající období střetu vědeckých a
alternativních názorů charakterizovaných například bojem prof. Zahradníka
proti homeopatii. Jakobychom se do několika let snažili vtěsnat nejméně dvě
desetiletí bojů, které na západních univerzitách probíhaly mezi exaktní linií
vědců a intelektuály zasaženými orientální filosofií či různými aspekty „new
age“. V posledních letech mám dojem, že ani u nás, ale ani na západě
nedochází k nějakému význačnému souboji koncepcí a kvasu
interdisciplinárního myšlení, protože všichni věnují tolik energie shánění
grantů a psaní článků, že na zaujaté přemýšlení a angažovanou diskuzi není
čas.
Ale také je možná zbytečné, aby se „starci“ rvali mezi sebou, protože
většina studentů volně proplouvá životem se vcelku smířenou směsicí
exaktně-vědeckých a naivně mystických názorů. Mnoho učitelů starší generace
má sice pocit, že v jejich toleranci a názorové šíři se ve skutečnosti
skrývá nedostatek hloubky a obecná lhostejnost ke všemu jinému než k
vlastním osobám, ale to může být znamení doby, která již ve skrytosti začíná
toužit po něčem jiném. Před těmi snad sedmi lety v dobách, kdy jsem
ještě neměl počítač, jsem si opsal následující úryvek C.S. Lewise a měl jsem
při tom dojem, že velmi správně reaguje na to, co je ve vědě podezřelé – na
jistou touhu po vědění, jež je maskovanou touhou po moci.
Dnes tento citát čtu z jiných pozic. Vnímám záplavu literatury o
magii, kouzelnické kousky Harryho Pottera, vanoucí sílu rytířů Jedi z
Hvězdných válek a mám pocit, že trik funguje i opačným směrem. Že
odcházíme od vědy, ne kvůli svobodě postojů či hluboké poezii žití, ale
protože nám nedala, co (možná) kdysi slibovala – klid duše, určitý druh
smířených požitků i jistou vládu nad sebou a naším okolím. Právě naopak nás
současná věda prostřednictvím výzkumu klimatických změn, psychologie
ekonomiky či vývoje civilizací stále důrazněji upozorňuje, že jsme mnohem
méně svými pány, než jsme kdykoliv předpokládali. Neřídíme změny, ale častěji
je s vyplazenými jazyky stěží dobíháme. V jistém smyslu tak věda
upozorňuje, že je slabší, než ještě nedávno předstírala. A tehdy opět
přichází ten nepříjemný soused vědy – Magie totiž, obsazuje částečně
uvolněnou niku a opět naznačuje svoji moc. Nevím, jestli někoho zajímá, co se
s tím dá dělat. Lewis to říká jasně právě těmi slovy, které vypouštíme
(„delete“!) ze slovníku jako je dobrovolná skromnost či zamýšlení se na
sebou. „Nic z toho, co říkám, neodradí určitý
druh lidí, aby tuto přednášku neoznačili jako útok na vědu. Toto nařčení –
ovšem – popírám a skuteční Přírodní Filosofové (ještě jich pár zbylo) si
všimnou, že při obhajobě hodnot, obhajuji inter alia také hodnotu znalostí a
vědomostí, jež umírá, je-li odříznuta od řádu a zákonů přírody. A mohu
jít ještě dál a navrhnout, že v krizi hodnot, právě věda může poskytnout lék. Procesu, kdy člověk získává moc
podmaňovat si věc za věcí a posléze je toutéž mocí donucen podrobit se přírodě,
říkám „čarodějova smlouva“. A stojím za tím, co říkám. Fakt, že věda byla
úspěšná, tam kde magie zklamala, vytvořila mezi oběma takovou vzdálenost, že dnes těžko rozumíme
okolnostem, za kterých věda vznikla. Dokonce naleznete lidi, kteří píší o 16.
století a zastávají přitom názor, že tehdy byla Magie jako středověký
přežitek odsunuta do pozadí Vědou. Ti, kteří se touto dobou zabývali, o tom
vědí své. Ve středověku bylo velice málo Magie –
její vrchol spadá až do 16. a 17. století. Opravdové magické a opravdové
vědecké úsilí jsou dvojčata.. První bylo nemocné a zemřelo, druhé silné a
prospívalo. Ale byla to dvojčata zrozená ze stejného impulsu. Přiznávám, že
někteří (ale určitě ne všichni) dávní vědci byli motivováni čistou láskou k
vědění. Ale když uvážíte duch té doby, můžeme tento motiv vcelku vypustit. Je
tu něco, co sjednocuje magii a a užitou vědu té doby a zároveň je
isoluje od „moudrosti“ dávnějších dob. Pro moudré muže dávnověku bylo hlavním problémem, jak smířit duši
a venkovní skutečnost – a řešením bylo vědění, sebeukáznění a ctnost.
Pro magii a užitou vědu byl problém postaven jinak – jak svět podřídit
vlastním přáním. Řešení poskytla technika. Kvůli které magie i věda začala
dělat věci, do té doby považované za nechutné a málo zbožné jako je
vykopávání mrtvol a jejich hanobení. Porovnáme-li hlavního představitele
té nové doby, Bacona a Marlowova Fausta, nalezneme nápadnou podobnost.
Někteří kritici vám řeknou, že Faust měl žízeň po vědění. Ve skutečnosti, se
o tom téměř nezmiňuje. Od ďábla nechce pravdu, ale zlato, zbraně a děvčata.
„Všechny věci, jež se pohybují mezi tichými póly, ti budou sloužit“. A také
„zkušený a vědoucí čaroděj je mocný bůh“, říká Marlow. Ve stejném duch
zatracuje Bacon ty, kteří oceňují vědění pro ně samé, kteří je považují za
vlastní cíl. To je pro něj milenka pro radost, zatímco správně by věda měla
být manželkou na plod. Opravdovým cílem je pro Bacona rozšířit panství
Člověka na všechny věci. Zavrhuje magii, protože nefunguje, ale jeho cíl je
stejný. Obě polohy, čaroděje i vědce, se spojují v postavě Paracelsově. Není pochyb o tom, že ti, kdo doopravdy
založili moderní vědy, byli obvykle ti, kteří milovali víc pravdu než moc,
protože v každém hnutí, jež pochází ze smíšených pohnutek, nesou konstruktivní
náboj dobré prvky ne špatné. Ale přítomnost těch druhých má vliv na to,
kterým směrem se věc bude ubírat. Možná zacházím příliš daleko, když řeknu,
že moderní vědecké hnutí bylo od samého začátku nějak poskvrněno, ale myslím
si, že mohu klidně říci, že věda se zrodila v nepříjemném sousedství a v
neblahou hodinu. Její triumfy jsou možná příliš rychlé a vysoce zaplacené,
takže něco jako sebe-reflexe a opětovné zvážení původních pohnutek by
bylo na místě.“ Pozn.: Lewis Clive Staples (29. 11. 1898
Belfast – 22. 22. 1963 Oxford). V letech 1954-1963 profesor středověké a
renezanční angličtiny na universitě v Cambridge. Autor asi 40 knih o
různých problémech filosofie, náboženství a postavení člověka ve
společnosti. Úryvek z knihy: The Abolition of Man or reflections on education
with special reference to the teaching of English in the Upper forms of
schools. Collier Books, McMillan 1963, str. 86-89. Marlowův Faust je citován
dle veršů 77-90, Bacon dle „Advancements of Learning, Bk. I (str. 60 ve
vydání Ellise a Speclinga z r. 1905 nebo str. 35 in Everyman Edn.).
|
___________________________________________________________________