FOTO: Jaroslav Hejzlar/ČTK
JOSEF VAVROUŠEK
Perspektivy lidských hodnot
slučitelných s trvale udržitelným způsobem života
Vývoj
lidské společnosti v posledních staletích je charakterizován řadou
zásadních a stále se prohlubujících rozporů. Přinesl především bouřlivý rozvoj
vědy, techniky a vzdělanosti, který umožnil nejen explozivní,
bezprecedentní růst objemu poznatků o světě, ve kterém žijeme, ale také
podstatné zvýšení životní úrovně většiny obyvatel Evropy, Severní Ameriky i
mnoha jiných oblastí. Došlo také k významnému zkvalitnění zdravotní péče o
velkou část světové populace a omezení výskytu infekčních chorob, a tím i
k výraznému snížení úmrtnosti. Ve stále větším počtu zemí se prosazují
demokratické politické systémy a ideály lidských práv a svobod.
Ovšem nemůžeme opomenout ani nežádoucí,
nechtěné a ve svých důsledcích nebezpečné rysy tohoto vývoje. Mezi ně patří
vysoká a stále rostoucí materiální potřeba států „Severu“ – a úzké vrstvy
bohatých v zemích „Jihu“ – spojená s rychlým čerpáním přírodních
zdrojů a produkcí obrovského množství odpadů; 20% světové populace tak
spotřebovává zhruba 80% zdrojů surovin a energie. Většina obyvatel států
„Jihu“ (a část obyvatel „Severu“) žije v chudobě, více než
Všechny
uvedené procesy vedou k rychle pokračující destrukci přírody a životního
prostředí člověka v globálním, regionálním i místním měřítku.
Důsledkem znečišťování ovzduší jsou především kyselé deště, narušování ochranné
ozonové vrstvy a změny klimatu. Dochází ke snižování vitality a kácení lesů
a desertifikaci půdy v důsledku eroze, zasolování, vysychání a poklesu
obsahu humusu. Působením člověka se neustále – a nevratně – snižuje
genetické bohatství živých organismů a dochází i k nepříznivému
ovlivňování základních procesů udržujících na Zemi podmínky pro existenci
života.
Nebezpečný
je především bezprecedentní rozsah uvedených nežádoucích změn a rychlost, se
kterou se tyto změny prosazují. To úzce souvisí jednak s prudkým
rozšiřováním technických schopností lidí měnit přírodu a s „globalizací“ lidské
civilizace (Země jako „globální vesnice“), která je přímým důsledkem dříve
nepředstavitelné rychlosti šíření informací a přepravy osob i nákladů,
jednak s exponenciálním růstem počtu lidí obývajících naši planetu.
Skutečnost, že světová populace se zdvojnásobuje každých 40 let, je varovná již
sama o sobě. Nebezpečnost takového vývoje je však ještě znásobena tím, že jde o
vývoj regionálně velmi nerovnoměrný: nejrychleji roste počet obyvatel právě
v těch nejchudších zemích, což vede k prudkému prohlubování všech
výše naznačených problémů.
Blížíme
se tedy ke křižovatce – pokud jsme ji už neminuli – kdy je nezbytné důsledně
přehodnotit celý dosavadní vývoj lidské civilizace, který je zřejmě dlouhodobě
neudržitelný, neboť směřuje jednak k eskalaci sociálního napětí ve světě,
jehož důsledkem může být obrovská vlna násilí, jednak k destrukci
životního prostředí v planetárním měřítku, se zničujícími důsledky nejen
pro člověka, ale i pro jiné živé organismy. Vědomí nezbytnosti zásadních – i
když pochopitelně velmi diferencovaných – změn se postupně prosazuje ve všech
částech světa, přestože bezprostřední motivy jsou značně rozmanité. Klíčovým
závěrem konference OSN o životním prostředí a rozvoji (Rio de Janeiro, červen
1992) proto bylo přijetí strategie
trvale udržitelného rozvoje jako základního směru dalšího vývoje lidstva.
Trvale
udržitelný rozvoj – nebo snad přesněji způsob života – je zaměřen na hledání
harmonie mezi člověkem a přírodou, mezi společností a jejím životním prostředím
tak, abychom se co nejvíce přiblížili k ideálům humanismu a úcty
k životu a přírodě ve všech jejich formách, a to ve všech časových
horizontech. Je to způsob života, který hledá rovnováhu mezi svobodami a právy
každého jednotlivce a jeho odpovědností vůči jiným lidem i přírodě jako
celku, a to včetně odpovědnosti vůči budoucím generacím. Měli bychom přijmout
zásadu, že svoboda každého jednotlivce končí nejen tam, kde začíná svoboda
druhého ale také tam, kde dochází k ničení přírody. Žijme tak, abychom při
uspokojování svých potřeb neomezovali práva těch, co přijdou po nás.
Chceme-li
dospět k trvale udržitelnému způsobu života, musíme analyzovat dosavadní neudržitelný
rozvoj, který má charakter kvantitativního růstu doprovázeného řadou hlubokých
rozporů. Měli bychom se pokusit navázat na všechno, co je slučitelné s vizí
trvale udržitelného způsobu života, co může iniciovat rozvinutí této vize a
podpořit úsilí o její realizování a zároveň se snažit vyvarovat se činností,
směřujících ke vzniku těžkých problémů, před nimiž lidstvo stojí. Součástí této
snahy by proto mělo být rozpoznání faktorů negativně a pozitivně ovlivňujících
dosavadní vývoj, podpora pozitivních faktorů a jejich doplnění všude tam, kde
existují "bílá místa".
"Společným
jmenovatelem" umožňujícím pochopení jednání lidí jsou, podle mého názoru
obecná kritéria, která lidé používají při hodnocení situace a při rozhodování.
Těmito normami jsou lidské hodnoty, vyjadřující individuální nebo kolektivní
pojímání smyslu života, hodnoty podmíněné zřejmě zčásti biologicky (zejména
geneticky), zčásti kulturně. Je-li uvedená hypotéza správná, pak analýza vývoje
lidských hodnot v různých částech světa v průběhu posledních desetiletí a
staletí může jednak odhalit etické kořeny dnešních globálních problémů,
typických pro dosavadní neudržitelný růst, jednak formulovat lidské hodnoty
slučitelné s trvale udržitelným způsobem života, tj. hodnoty, které mohou
takový způsob života podnítit, prosadit a rozvinout.
Soustřeďme se zde
na analýzu systémů hodnot, které pro nás dnes mají největší význam, a to hodnot
charakteristických pro „reálný socialismus“ a hodnot typických pro Západní
Evropu a Severní Ameriku (tedy pro „reálný kapitalismus“).
Pro „reálný
socialismus“ založený na marxisticko-leninské ideologii a totální moci
komunistické strany byly typické zejména následující hodnotové orientace:
a)
jednostranný
důraz na kolektivismus, ve kterém měly být zájmy jednotlivých členů
společnosti podřízeny zájmům celku. V praxi však došlo především
k nekontrolovatelné koncentraci moci v rukou relativně malé skupiny
lidí, nebo dokonce jednotlivce, reprezentující komunistickou stranu. Zároveň
však byla drtivá většina občanů zbavena jak práva reálně se podílet na rozhodování
o věcech veřejných, tak i řady dalších lidských práv a svobod. To vedlo u
velké části občanů k prudkému poklesu sebedůvěry a ke ztrátě pocitu
spoluzodpovědnosti za vývoj společnosti a jejího životního prostředí. Vzhledem
k tomu, že ve společnosti chyběly účinné kontrolní zpětné vazby,
nepociťovali odpovědnost ani vrcholní představitelé komunistické strany.
Důsledkem toho byl obecný stav „kolektivní nezodpovědnosti“, vyúsťující
postupně ve stav apatie z bezmoci nebo naopak v přesvědčení, že celý
systém je třeba zásadně měnit, má-li se zabránit rozkladu společnosti a
destrukci přírody a životního prostředí člověka,
b)
„pýcha
rozumu“, spočívající v přeceňování rozsahu a hloubky znalostí člověka
a jeho schopností předvídat a usměrňovat budoucí vývoj. Nezměrné přeceňování
možností rozumu obecně a plánovačů zvlášť tvořilo základ ekonomického systému
založeného na centrálním direktivním plánování, kdy plán měl – alespoň
teoreticky – povahu obecně platného zákona. Ve společnosti tak byly
zdůrazňovány především povinnosti stanovené plánem, lidská práva
byla zatlačována do pozadí nebo redukována na normativy zakotvené v plánu
(např. sociální dávky vyplývající ze zákona). Realita je však příliš složitá na
to, aby jí bylo možno detailně „naplánovat“. V praxi proto byla
uplatňována metoda „hlavního článku“ vycházející z mylných představ o
ekonomické „základně“ společnosti a o „nadstavbě“, kam bylo zařazováno vše
ostatní. Péče o životní prostředí navíc nikdy k „hlavním článkům“
nepatřila. Plány se však stále častěji rozcházely se skutečností a časové
horizonty zvažovaných důsledků rozhodnutí se neustále zkracovaly. Reálný časový
horizont plánování tak postupně klesal z teoretických pěti let na pouze
několik měsíců a společnost přestala být řiditelná,
c)
kořistnický
vztah k přírodě, která
byla považována především za zdroj surovin a za „hřiště“, na němž se odehrávají
ekonomické aktivity. Ekonomická hodnota (cena) byla na základě Marxovy pracovní
teorie hodnoty přisuzována pouze těm věcem, na jejichž vytvoření byla
spotřebována lidská práce; přírodní hodnoty byly proto považovány za „bezcenné“
a podle toho se s nimi také zacházelo. Situaci ještě zhoršoval naprostý
nedostatek účinných zpětných vazeb ve společnosti, který vedl k naprosto
zbytečnému plýtvání zdroji a bezdůvodnému ničení přírody.
Uvedené hodnotové
orientace nepochybně významnou měrou přispěly k rozpadu celého
komunistického systému.
Také
v západních demokraciích „reálného kapitalismu“ se projevují některé
hodnotové orientace, které zřejmě nejsou slučitelné s ideou trvale
udržitelného způsobu života. Patří mezi ně především:
a)
jednostranný
důraz na individualismus.
Tento důraz vychází jednak z nesporně pozitivní koncepce lidských práv a
svobod, jednak z poněkud sobecké snahy o maximalizaci osobního zisku
založené na Smithově teorii „neviditelné ruky“. Nežádoucím důsledkem této
jednostrannosti je pokles pocitu odpovědnosti lidí za věci veřejné, nedostatek
solidarity a altruismu,
b)
tendence
ke ztotožňování svobody se svobodou vydělávat peníze a spotřebovávat materiální
statky. Toto podstatně
zúžené pojetí svobody je všestranně prosazováno reklamou i sdělovacími
prostředky. Množství peněz a výše luxusní spotřeby se staly universálním
měřítkem úspěchu činnosti člověka,
c)
hédonistická
orientace společnosti, kdy
hlavní smysl života je přikládán snaze o dosahování co nejvyšší míry pohodlí a
ničím neomezované uspokojování materiálních potřeb lidí, které zřejmě nemají
žádné přirozené limity. Právě na vyhledávání a stimulování stále nových a
nových potřeb je v situaci, kdy všechny „základní“ potřeby obyvatel jsou
již dávno uspokojeny, zaměřen celý mechanismus tržní ekonomiky,
d)
fascinování
idejí kvantitativního růstu:
Jedním z „motorů“ pohánějících stále se zrychlující procesy ve společnosti
je obecné přesvědčení, že právě růst vybraných veličin (např. hrubého národního
produktu na úrovni státu a příjmů nebo úspor na úrovni jednotlivce) je měřítkem
úspěchu a zdravého vývoje. Došlo k praktickému ztotožnění snahy o
kvalitativní rozvoj, který doprovází evropsko-americkou kulturu od jejích
počátků, se snahou o kvantitativní růst. Taková orientace je ve světě
s limitovanými zdroji neperspektivní: žádný růst zde nemůže pokračovat
libovolně dlouhou dobu, dříve nebo později narazí na zásadní limity,
e)
kořistnický
vztah k přírodě
vycházející ze stejných teoretických kořenů politické ekonomie jako v „reálném
socialismu“ a podpořený snahou řady lidí obohatit se způsobem hrubě narušujícím
přírodu.
Jistě nejde o
hodnoty, o které by usilovali všichni členové západní (nebo „severozápadní“)
společnosti, jde však zřejmě o hodnoty dominující, které rozhodujícím
způsobem ovlivňují její vztah k lidem a přírodě.
Uvedený stručný
rozbor má charakter pracovní hypotézy, kterou je nezbytné prověřovat a
doplňovat. Naznačuje však, že některé hodnotové orientace na kterých je dnešní
evropsko-americká kultura založena, vedou do slepé uličky, neboť směrují lidi
k takovému chování, jehož logickým důsledkem je vznik hlubokých globálních
i regionálních problémů neslučitelných s koncepcí trvale udržitelného
rozvoje.
Závěry:
Jsou-li uvedené
analýzy správné, pak nutnou – nikoli ovšem postačující – podmínkou pro
přiblížení se k ideálům trvale udržitelného rozvoje lidské společnosti a
zachování bohatství přírody na naší Zemi je hledání a prosazování lidských
hodnot, které jsou s těmito ideály slučitelné, doplněné snahou vyvarovat
se nebo omezit působení hodnotových orientací vedoucích ke vzniku globálních i
regionálních problémů. Pracovní přehled obou typů těchto hodnot je obsažen
v následující tabulce:
|
A. Hodnoty stimulující vznik globálních i
regionálních problémů |
B. Lidské hodnoty (potenciálně) slučitelné
s trvale udržitelným způsobem života |
|
1. extrémní kolektivismus nebo naopak
individualismus a sobectví |
1. sebevědomí každého jednotlivce založené
na možnosti svobodného rozhodování, spojené s vědomím sounáležitosti
každého člověka s kolektivem i lidskou společností jako celkem, důraz na
solidaritu a altruismus |
|
2. důraz na hédonismus a na maximalizaci
spotřeby hmotných statků (konsumní způsob života) |
2. důraz na kvalitu života, uvědomělou
skromnost, odříkání se věcí zbytných |
|
3. preferování kvantitativního růstu
měřeného pomocí finančních nebo fyzikálních stupnic |
3. důraz na kvalitativní rozvoj zaměřený
především na duchovní a intelektuální život a rozvíjení schopností člověka
(předpokladem je ovšem uspokojení základních materiálních potřeb) |
|
4. jednostranný důraz na lidská práva a
svobody, eroze vědomí zodpovědnosti |
4. rozvoj lidských práv a svobod při
podstatném zvýšení vědomí spoluodpovědnosti za vývoj lidské společnosti i za
stav přírody |
|
5. kořistnický vztah k přírodě |
5. vědomí sounáležitosti s přírodou,
úcta k životu ve všech jeho formách i k přírodě jako celku |
|
6. přeceňování rozsahu a hloubky našich
znalostí, jednostranný důraz na racionalitu |
6. vyvarování se všech činností, jejichž
případné negativní důsledky nemůžeme s vysokou pravděpodobností posoudit
(princip předběžné opatrnosti) i doplnění racionálního přístupu intuicí,
citem |
|
7. jednostranné zdůrazňování soutěživosti
jako motoru vývoje |
7. doplnění soutěživosti kooperací
v zájmu dosažení vyšších společných cílů |
|
8. oslabení pudu sebezáchovy člověka |
8. vědomí negativních důsledků činnosti
člověka |
|
9. rezignace na spolurozhodování o věcech
společných, pasivita, bezduché přejímání cizích vzorů, infantilizace
společnosti |
9. rozvoj samosprávné (participativní)
demokracie, tvořivá aktivita |
|
10. netolerance k názorům jiných,
nesnášenlivost, řešení problému silou |
10. vzájemná tolerance, snaha o vcítění,
řešení problémů jednáním |
|
11. neomezený počet dětí v rodině |
11. plánované rodičovství, zaměřené na
stabilizaci regionální i světové populace |
|
12. preferování krátkodobých zájmů před
zájmy dlouhodobými a trvalými, život na úkor budoucích generací |
12. vědomí dlouhodobých důsledků lidských
činností, odpovědnost vůči budoucím generacím |
Lidské hodnoty
typu B, o kterých lze předpokládat, že mohou být slučitelné s trvale
udržitelným způsobem života, nejsou hodnoty „nové“, uměle zkonstruované.
Prakticky všechny z nich mají své kořeny
v řecko-římsko-židovsko-křesťanských základech evropské kultury. Měli
bychom proto tyto kořeny „znovuobjevit“ a případně doplnit tam, kde si to
vynutí historicky bezprecedentní nárůst schopnosti člověka ničit přírodu i sebe
sama, nebo kde to umožní rozvoj lidského poznání.
Hodnoty typu B
uvedené v pravém sloupci tabulky mohou mít reálná význam pouze
tehdy, jestliže je lidé zařadí na žebříčku svých individuálních hodnot
relativně vysoko a jestliže se promítnou do legislativního, institucionálního i
ekonomického uspořádání společnosti. Nelze předpokládat, že „trvale udržitelné“
hodnoty typu B se prosadí ze dne na den, skokem a hodnoty typu A prostě
zaniknou nebo budou zcela zatlačeny do pozadí; ostatně každá revoluce
s sebou přináší řadu nečekaných a nežádoucích vedlejších efektů. Avšak ještě
daleko nebezpečnější je jakékoli oddalování změn hodnotových orientací, neboť
čas pracuje proti nám.
Musíme se stále
vracet k základní otázce po smyslu života a hledat odpovědi přiměřené
nebezpečné a navíc rychle se měnící situaci. V úvahu zřejmě přicházejí pouze
dvě základní alternativy budoucího vývoje. První z nich je pokračování
dosavadních nežádoucích trendů, které by s velkou pravděpodobností vedlo
k chaosu a sérii katastrof různého druhu. Hrozí reálné nebezpečí, že
období destrukce životního prostředí a rozpadu sociálních struktur a pravidel
vztahů mezi lidmi by mohlo být velmi dlouhé, v extrémním případě by mohlo vést
k decimování nebo dokonce zániku lidstva. Druhou alternativou je co
nejrychlejší promyšlená evoluce zaměřená na věcné řešení existujících problémů
a prevenci vzniku problémů nových. Základem takové alternativy by snad mohla
být společná péče o životní prostředí na naší planetě: existující zásadní
politické, ekonomické, národnostní a náboženské rozpory ve světě nám mnoho
jiných šancí neposkytují.
Josef
Vavroušek,
FOTO:
Jiří Kruliš/ČTK
FOTO: Tomáš Novák/ČTK
FOTO:
Libor Zavoral/ČTK
FOTO:
Internet
FOTO:
Internet
|
JOSEF VAVROUŠEK 15.9.1944 – 19.3.1995 PRVNÍ
ČESKOSLOVENSKÝ MINISTR
ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ ZAKLADATEL
SPOLEČNOSTI PRO
TRVALE UDRŽITELNÝ ŽIVOT |