|
Ekogramotnost Slovo
"ekogramotnost" se pomalu stává součástí našeho jazyka; zatím není
plně vžité, avšak pro určitou část populace je již natolik běžné, že stojí za
to je akceptovat i při možných pochybnostech, zda je voleno vhodně. Gramotností
v původním smyslu rozumíme schopnost číst a psát. Znamená tedy jakýsi
základ vzdělání, to, na čem další vzdělání staví. Vzdělání je široký pojem.
Jde v něm o formování osobnosti. Patří k němu vytváření určitého
konzistentního vztahu k jsoucnu, k tomu, co existuje, jak v materiální,
tak i v mimomateriální (ideální, duchovní) oblasti. Hovoříme-li o
gramotnosti jako o schopnosti číst a psát, samozřejmě při tom
předpokládáme aktivní podíl subjektu na čtení a psaní, tedy nikoli jen
překódování mezi akustickou a grafickou formou. Onen aktivní podíl už znamená
určité nasazení osobnosti při projevech gramotnosti, gramotný člověk není jen
"živý scanner" či "živý diktafon". Ekogramotností
rozumíme základní vzdělání týkající se vztahu k prostředí, k zapojení do
systému stvoření. Při vědomí neurčitosti hranic toho, co patří k základu,
můžeme říci, že ekogramotnost zahrnuje: (a) určité vědění o
přírodě a jejím fungování, především o vazbách a vztazích, způsob myšlení
zaměřený na hledání souvislostí a vnímání procesů, dále pak, (b) osvojení
určitých návyků a přijetí vzorců chování v souladu se zájmem přírody –
stvoření jako celku, a konečně, (c) hluboké prožití
vlastní přináležitosti k celku přírody (z teologického hlediska: k celku
stvoření). K tomu patří i uvědomění si vlastních možností a závislosti na
okolí v širokém smyslu (nedávné povodně ukázaly, že člověk není pánem, avšak
něco může – především napravovat to, co v minulosti pokazil). Je
známou skutečností, že člověk svým počínáním stvoření škodí: škodí přírodě, škodí
tak ovšem také sobě! Stává se sebedestruktivním druhem. Na absurdnost
takto orientovaného životního stylu, v naší kulturní oblasti převládajícího,
přesvědčivě poukázal Konrad Lorenz [Osm smrtelných hříchů. Praha, Pyramida
1990]. Osobní připravenost a schopnost postavit se proti tomuto
stavu či trendu patří také k ekogramotnosti. Toto
negativní lidské počínání je do značné míry důsledkem morální krize
(bezohlednost, sobectví, ...), avšak také neznalosti. Běžně nám lidem
chybí odhad důsledků různých činností, chybí nám vědomí a prožitek
přináležitosti k celku. Tyto nedostatky prostupují rozumovou i citovou složku
osobnosti. Projevuje se odcizení, které je do značné
míry důsledkem našeho stylu života a našich vzorců myšlení. Toto odcizení se
promítá i do výchovy, a tak ovlivňuje i další generace. Reflexe stavu
životního prostředí se konečně začíná objevovat i v kázáních; nutnost
konverze – pokání ve vztahu k prostředí je zdůrazňována v církvích i mimo ni.
Tyto změny se začínají považovat za nutnou podmínku přežití člověka, bez
potřebné míry ekogramotnosti jim však chybí efektivnost (Srov.
Bouma-Prediger, S.: For the Beauty of the Earth. A Christian Vision for
Creation Care. Grand Rapids, MI, Baker Academic 2001). Bible svědčí, že jsme součástí stvoření, v
němž máme určité poslání; skutečnost odcizení je v křesťanském prostředí obzvláště
bolestná (Kol.1:21-22). K prohlubování ekogramotnosti vyzývá Ježíšův
důraz na 'PRAYS' (mírný, tichý, skromný, pokorný, nenásilný - Mt.5:5).
Aktuální stav ekogramotnosti není v prostředí křesťanských církví dobrý.
Podstatně více pozornosti než přírodním vědám se věnuje historii,
psychologii, pedagogice či sociologii. # Zdá se, že přírodní vědy jsou stále
považovány za nástroj "pohanského materialismu" (asi pod vlivem
jejich vysokého cenění protagonisty francouzské revoluce či ideology
komunismu sovětského typu, případně i pod vlivem určité pýchy přírodní vědy Křesťanskou
odpovědnost, o níž asi uslyšíme více v přednášce prof. Ashwortha "Péče o
stvoření", nelze plnit bez výrazného zvýšení ekogramotnosti. Žijeme ve
světě v době, kdy rizika vyčerpání zdrojů a překročení absorpčních
schopností prostředí jsou reálná a aktuální. Je to historická situace, která
se vyhrotila v poslední třetině 20. století a již nesmíme přehlížet.
Výzva Kantova kategorického imperativu počínat si tak, aby
se obdobné jednání mohlo stát všeobecnou praxí, nabývá v oblasti hranic
možností přírody zvláštní důležitosti. Tři pilíře ekogramotnosti Jsou
jimi poznání, kritické myšlení a vytváření vztahů (osobní
integrace do systému). 1. Poznání Především
se týká přírodních věd. Jde zde zejména o získávání
globálního, integrálního pohledu. Stěžejními pojmy, jež zaslouží zvláštní
pozornost, jsou energie, entropie, rovnováha, stabilita (neomezovat na
neživou přírodu; velice důležitá je "rovnováha v přírodě"), život,
evoluce (v živé i neživé přírodě; s ní souvisí i čas a stárnutí).
Cesta k zažití uvedených pojmů vede přes pozorování přírody a kontakt
s ní. Pro křesťana je důležitá skutečnost, že reálný svět, svět
přírodovědy je tím světem, který stvořil Bůh; vykoupení se týká celého světa. Globální
pohled znamená, že přírodu, stvoření je třeba přijímat jako celek, jako
dynamický, v čase se měnící systém; důležitější roli než objekty hrají vztahy.
Systémové a procesuální myšlení
je stále zanedbáváno. Je třeba pěstovat citlivost pro vnímání a hledání
rozmanitých vazeb, pro zpětné vazby v regulačních procesech. Pro pochopení
nás obklopujícího prostředí je třeba zažít systémové pojmy jako rovnováha,
stabilita či systémová trajektorie. Velice
poučný pohled na systém země, jeho fungování a vzájemnou jemnou a hlubokou
provázanost přináší J. Lovelock [Gaia. Nový pohled na život na zemi. Prešov,
Abies 1993]. Vycházeje z moderní fyziky elementárních částic pozoruhodný
a velice promyšlený přístup k integritě stvoření přináší prof. Hans
Peter Dürr; jeho přednáška "Přírodovědné poznání a prožívání
skutečnosti", pronesená před 6 lety na vídeňském kulturním kongresu
věnovaném budoucnosti náboženství a víry v sekularizovaném světě, snad
vyjde česky v Universu. Zvláštní
roli v poznání hraje orientace v kvantitativních údajích
a jejich vyhodnocování (statistické uvažování, schopnost porovnávat vlivy
podle velikosti, získání citu pro to, kdy co lze zanedbat). V
ještě nedávné minulosti byla běžná představa, že produkty lidské činnosti
(spotřeba zdrojů, nejrůznější odpad včetně produkce oxidu uhličitého ze
spalovacích procesů) lze v planetárním měřítku lze zanedbat vždy, a to
navzdory starším varovným zkušenostem získaným v lokálním měřítku
(odlesňování rozsáhlých oblastí ve Středomoří). Tato falešná a scestná
představa proniká do všeobecně kladně přijímaného růstového paradigmatu
západní ekonomiky. <?Osobní přiznání> Vliv
jednoho člověka lze považovat za zanedbatelný. Avšak celek je tvořen lidmi.
Je-li tatáž činnost vykonávána mnoha (popř. všemi) lidmi, již vliv
zanedbatelný není. Dostáváme se do oblasti aplikovatelnosti výše zmíněného
Kantova kategorického imperativu, který je zcela v souladu s
novozákonní etikou. O
škodlivosti aut se ví. Velmi častá však bývá úvaha: "Ta moje cesta autem
prostředí už prakticky neuškodí." Běžný příslušník naší civilizace
sedaje do auta zpravidla nepomyslí, jak by země vypadala, kdyby každý
člověk si počínal jako on. Kantův kategorický imperativ spojuje ekogramotnost
a ekoetiku. Častou
omluvou nešetrnosti při individuálním přístupu ke stvoření bývá poukazování
na skutečnost, že jak spotřeba velkými ekonomickými subjekty, tak i množství
odpadu jimi produkovaného výrazně převyšuje obdobné hodnoty vztažené k jednotlivcům.
Přímý vliv jedince je malý. Ovšem svým chováním člověk přispívá k vývoji stylu
života v dané kulturní oblasti, a ten se promítne do úsilí pro hledání a
využívání environmentálně šetrných technologií na jedné straně a do poptávky
po zboží na straně druhé. Tedy ohleduplné chování ke stvoření má širší než
jen morální smysl. Pro
rozhodování, hledání optimálních rozhodnutí a celkovou orientaci je velice
užitečné znát (vnímat, zažít) číselné hodnoty různých ukazatelů, ať
již v absolutních či relativních velikostech. 2. Kritické myšlení Lidské
počínání je ovlivněno mnoha lžemi, polopravdami, demagogií; tento vliv
směřuje zpravidla proti přírodě, proti stvoření jako celku
(teologicko-filozoficky: působení moci zla - ďábla) Obrana proti nim je nutná
a žádoucí, vyzývá k ní i apoštol Pavel (Ef. 6:10-17). Pravda
je bezesporu pro křesťana vysokou hodnotou. Nicméně i v křesťanském
prostředí se běžně přijímá současná "ekonomická věda", byť staví na
zcela falešném předpokladu neomezeného vnějšího prostředí, a tedy nemůže být
pravdivá. Kritické myšlení je zbraní proti nebezpečným polopravdám, jichž
jsou plné reklamy, které nás dnes doslova obklopují, často svádějí k
nemorálním, lidem i přírodě škodícím počinům a pronikají i do
různých projevů, komentářů apod. Jako příklad uveďme tvrzení, že ubližovat
stvoření (např. rozšiřováním výroby v automobilovém průmyslu) může
sociálně pomáhat lidem (růst počtu pracovních příležitostí; neříká se, že je
zde chyba v obecně přijatých pravidlech fungování sociálně ekonomického
systému). 3. Vytváření vztahů, osobní integrace do systému K
ekogramotnosti patří schopnost prožívat přináležitost ke stvoření, žít
s přírodou, znát svoje místo v celku – v přírodě, ve stvoření. Je třeba
budovat vztah kooperace s lidskou i mimolidskou součástí
stvoření; člověk nemusí vystupovat jako škůdce přírody, nýbrž jako spolutvůrce.
Jako příklad může sloužit zalesňování či obecněji citlivé dotváření krajiny
(typ "zahradník"), může však jít i o takový tvůrčí akt, jakým by
byla žádoucí transformace pravidel fungování sociálně ekonomického systému.
Přirozeným důsledkem vědomí sounáležitosti s celým stvořením je spontánní
přístup ke sdílení přírodního bohatství a z něho vyplývající odmítnutí
liberálně ekonomického pojetí vlastnictví. Součástí
ekogramotnosti je pokora a odmítání zbytečného
násilí; určité, přirozené násilí je nutné a v přírodě běžně existuje a
spoluzajišťuje rovnováhu (vzájemné požírání živočichů, potravní řetězce).
Hranici mezi nutným a zbytečným násilím nelze přesně definovat (naprostá úcta
k životu A. Schweitzera či počínání vegetariánů jsou inspirující, avšak nelze
je pokládat za normu). Obecně vytváření hranic je věcí osobního svědomí,
osobní morálky a osobní odpovědnosti, která patří k plnému lidství. Ekogramotnost v praxi Ekogramotnost
se musí promítnout do životní praxe. Projevuje se všeobecným omezením
materiální spotřeby, zvláště nerecyklovatelných komodit (preference
výrobků s dlouhou životností, omezení obalů a preference vratných, popř.
aspoň recyklovatelných) a energie (topení omezeně z hlediska
prostoru i teploty, využívání tepelných izolací), tříděním odpadu,
podporou recyklace, absolutním upřednostňováním dopravy pěšky a na kole,
omezením užívání auta či letadla jen na mimořádné případy apod. Mezi projevy
ekogramotnosti patří i preference oprav před pořizováním nových věcí,
rezistence vůči diktátu módy při obměňování šatníku či jiných předmětů
nebo i např. při výběru cíle dovolené.
K
ekogramotnosti patří hodnotový systém odlišný od běžně přijímaného při
konzumním způsobu života. Ceněny jsou v podstatě ty hodnoty, které vyzdvihuje
a jejichž nositele blahoslaví Ježíš. Skutečná, hluboká a zažitá
ekogramotnost znamená vnitřní proměnu, konverzi, metanoiu.
Odpověď na otázku "Co mám dělat" tak vyplývá z odpovězení
otázky "Jaký mám být?" Závěr Dnešní
svět je v ohrožení. Války, terorismus apod. se mohou zdát ještě větším
nebezpečím než degradace životního prostředí. Nebudu porovnávat – obě tato
ohrožení mají společný kořen: hřích – zlo v člověku – násilí. Je nutná
proměna člověka, pokání, konverze. Ekogramotnost
jako složka vzdělání se týká celého člověka, nejen jeho intelektu. Mezi ní a
opravdovou, hlubokou křesťanskou konverzí (pokáním, metanoiou) existuje úzký
vztah. Skutečná láska k Bohu, nejen z celého srdce a z celé duše,
nýbrž i ze vší mysli a síly, promítnutá do hluboké spontánní snahy dobře
zacházet s tím, co On, Stvořitel, stvořil, a láska k bližnímu, k níž nutně
patří sdílení zdrojů - Božích darů, nejsou myslitelné bez osobního úsilí
směřujícího k ekogramotnosti. Ta ovšem znamená proměnu člověka, přijetí
nového pohledu na svět, na přírodu, na stvoření. Vede k oněm "novým
věcem", které činí Ježíš (2.Kor.5:17; Zj.21:5). Jiří
Nečas Literatura: 1. Lorenz, K.: Osm smrtelných hříchů. Praha, Pyramida 1990. 2. Bouma–Prediger, S: For the Beauty of the Earth. A Christian Vision
for Creation Care. Grand Rapids, MI, Baker Academic 2001. 3. Lovelock, J.: Gaia. Nový pohled na život na zemi. Prešov, Abies
1993. |
|
___________________________________________________________________ ___________________________________________________________________ |