TRVALE UDRŽITELNÝ
ROZVOJ – DEFINICE A PRAXE
Příspěvek přednesený 18.4.2007 na konferenci Udržitelný rozvoj –
nové trendy a výzvy, pořádané ve Středisku ekologické výchovy
Sluňákov, Horka nad Moravou, v rámci Ekologických dnů Olomouc 2007
Václav Hála
„Trvale udržitelný rozvoj společnosti je
takový rozvoj, který současným i budoucím generacím zachovává možnost
uspokojovat jejich základní životní potřeby a přitom nesnižuje rozmanitost
přírody a zachovává přirozené funkce ekosystémů.“
Tuto definici, vtělenou do zákona č. 17/1992
Sb., o životním prostředí, prosadil do našeho právního řádu Josef Vavroušek,
první československý ministr životního prostředí, zakladatel Společnosti pro
trvale udržitelný život, člověk, který stál u zrodu bezpočtu dobrých věcí, mimo
jiné také těchto olomouckých konferencí.
„Trvale
udržitelný rozvoj je takový rozvoj, který zajistí potřeby současných generací,
aniž by bylo ohroženo splnění potřeb generací příštích.“
Takto
definuje trvale udržitelný rozvoj Naše společná budoucnost, zpráva Světové
komise pro životní prostředí a rozvoj, oficiální dokument Organizace spojených
národů z roku 1987.
„Trvale
udržitelný rozvoj je takový rozvoj, který zajistí potřeby současných generací,
aniž by bylo ohroženo splnění potřeb generací příštích a aniž by se to dělo na
úkor jiných národů.“
Takto
rozšířenou definici, odvolávající se také na zprávu Naše společná budoucnost,
obsahuje řada textů profesora Moldana a jeho následovníků. Je zajímavé, že ji
najdeme i na oficiální internetové prezentaci Ministerstva životního prostředí
České republiky.
Netvrdím,
že dodatek „a aniž by se to dělo na úkor jiných národů“ v oficiálním anglickém textu zprávy
není. Tvrdím, že jsem jej tam hledal a nenašel. Tvrdím zároveň, že z kontextu
zprávy se onen dodatek dá odvodit, že pokud bychom se měli pokusit shrnout
celou zprávu do jedné věty, byla by to právě definice s tímto dodatkem.
Definic
udržitelného rozvoje jsou údajně desítky. Jedna z nich, oblíbená v akademickém
prostředí, zní takto:
„Trvale
udržitelný rozvoj je komplexní soubor strategií, které umožňují pomocí
ekonomických nástrojů a technologií uspokojovat sociální potřeby lidí,
materiální i duchovní, při plném respektování environmentálních limitů. Aby to
bylo v globálním měřítku současného světa možné, je nutné nově redefinovat na
lokální, regionální i globální úrovni jejich instituce a procesy.“
A
konečně Evropský parlament definoval udržitelný rozvoj takto:
„Udržitelný
rozvoj znamená zlepšování životní úrovně a blahobytu lidí v mezích kapacity
ekosystémů při zachování přírodních hodnot a biologické rozmanitosti pro
současné a příští generace.“
Tolik
na úvod o definicích. A jak je to s praxí? Existuje, alespoň na nějakém malém
území, trvale udržitelný rozvoj v praxi? Vcelku lákavá a snad ne úplně od reality
odtržená je představa, že někde v rumunských, albánských nebo švýcarských
horách existují vesnice, jejichž obyvatelé po generace respektují
environmentální limity aniž by materiálně nebo duchovně strádali, mají
oprávněnou naději, že tomu tak bude i v generacích jejich potomků a přitom se u
nich dokonce zlepšují některé indikátory kvality života a lze tedy hovořit o
rozvoji. Ale i pokud bychom trvale udržitelné osídlení nenašli nikde v Evropě,
jistě existuje v některých, bohužel kvantitativně nevýznamných, částech
Pensylvánie, Ohia nebo Indiany, tedy tam, kde žijí příslušníci původem německé
náboženské komunity Amišů.
Co
se týká českých zemí, asi bychom v současnosti hledali marně. Ale máme jednu
velkou jistotu. Trvale udržitelný rozvoj u nás existoval, a to na území dnešní
České republiky jako celku, přinejmenším do poloviny 19. století. Uhlí na
Kladně bylo objeveno v roce 1846. Lesnatost našeho území se přitom začala
zvyšovat na základě rozhodnutí osvíceného panovníka už před tímto rokem, poté,
kdy v důsledku přechodně neudržitelných způsobů hospodaření v lesích klesla
kolem roku 1790 na historické minimum 25 procent rozlohy království. Nelze
přitom pochybovat o tom, že od prehistorie do současnosti se české země
rozvíjejí, a že od prehistorie do poloviny 19. století se tak dělo bez
významnějšího používání fosilních paliv nebo neobnovitelných zdrojů surovin.
Aby nedošlo k omylu: není řeč o Mezopotámii, Středomoří nebo jihoamerických
indiánských kulturách, oblíbených příkladech ekoskeptiků. Je řeč o kontinuálním
trvale udržitelném rozvoji na území dnešní České republiky. Máme se tedy k čemu
vrátit, máme pro to příznivé přírodní podmínky, a to není málo.
Co
se týká českých zemí i většiny světa, budeme v současnosti příklady trvale
udržitelné praxe v pravém slova smyslu hledat obtížně. Hovořme tedy o praxi
raději ve smyslu tvorby a uplatňování programů, které nás ze současné převážně
neudržitelné situace dovedou nejprve na cestu k trvalé udržitelnosti.
Definice,
kterou jsem označil za akademickou, hovoří o plném respektování
environmentálních limitů. Environmentální limity mají materiální povahu a
týkají se zabezpečení materiální stránky lidského života. Materiální potřeby
lidí mohou být zajišťovány udržitelným způsobem pouze za předpokladu
respektování environmentálního systému systémem sociálně-ekonomickým. Podstatou
udržitelného rozvoje proto nemůže být „rovnováha“ tří „pilířů“ či „rozměrů“
(sociálního, ekonomického a environmentálního), kterou jako metaforu obsahuje
závěrečný text ze summitu v Johannesburgu, kterou ale až příliš doslova
vzali tvůrci platné vládní Strategie udržitelného rozvoje ČR z roku 2004.
Naopak je nutné sociálně ekonomický systém lidstva přizpůsobit
environmentálnímu systému planety Země, jejíž kapacitní omezení předurčují
limity jakékoli lidské materiální aktivity.
Čistě
technicky vzato, k zabezpečování materiálních potřeb udržitelným způsobem vedou
výhradně dvě cesty. Přednostně využívání obnovitelných zdrojů, doplňkově
využití neobnovitelných zdrojů za podmínky úplné recyklace surovin získaných z
přírodního prostředí a materiálů získaných přepracováním těchto surovin. Přitom
musí být, z etických i čistě pragmatických důvodů, respektovány přírodní
hodnoty, jako biologická rozmanitost nebo krajinný ráz.
K
tomu lze dojít dvěma způsoby. Návratem k osvědčeným přírodě blízkým způsobům
hospodaření a technickým rozvojem zaměřeným na maximálně efektivní využívání
omezených zdrojů. Vzhledem k účelnosti mnoha civilizačních vymožeností je
rozumné oba způsoby kombinovat. Vzhledem k početnosti lidstva a omezeným
technickým možnostem je účelné, z nadčasových etických hledisek navíc správné,
doplnit tyto technické principy uplatňováním lidských hodnot slučitelných s
udržitelným způsobem života, jak je ve svých stěžejních pracích z počátku 90.
let 20. století definoval Josef Vavroušek.
Jednou
z těchto hodnot je skromnost. Neškodí proto připomenout, že Vavrouškova
definice – součást československého i dnešního českého právního řádu – používá
pojem „základní životní potřeby“, tedy oceňuje lidskou skromnost jako
přirozené východisko snah o trvalou udržitelnost.
Skromnost
budeme potřebovat. Takzvaná „Dejmalova strategie“, tedy návrh Strategie
udržitelného rozvoje České republiky, zpracovaný v roce 2002 autorským týmem
Ivana Dejmala pod patronací Českého ekologického ústavu, říká mimo jiné:
„Vycházíme
z důvěry, že jakmile bude mít většina lidí uspokojeny své základní potřeby,
dokáže nejen včas rozpoznat nepříznivé dopady svého každodenního jednání a
předjímat jeho vzdálenější důsledky, ale bude také vlastní jednání dobrovolně
korigovat. Veřejnost, která se s principy udržitelného rozvoje ztotožní, se o
jejich prosazování v samosprávné společnosti postará sama. Pokud by byl tento
základní optimistický předpoklad o potenciální schopnosti kulturního
sebeomezení ekonomicky vyvinutých společností v zájmu budoucích generací
chybný, nelze dnešní neudržitelné směřování odvrátit.“
A
co říká Dejmalova strategie o definicích, jmenovitě o té přijaté v roce 2000
Evropským parlamentem, která hovoří ne o „základních životních potřebách“, ale
o „zlepšování životní úrovně a blahobytu“ ?
„Tyto
definice by byly vyhovující, kdyby únosná kapacita ekosystémů měla začít být
teprve nyní či v budoucnu překračována. Za současných podmínek se však jedná o
formulace, které opomíjí skutečnost, že kapacita některých ekosystémů už je po
dekády překročena, významná část biodiverzity ztracena a přesto blahobytu není
dost pro všechny. Jsou to tedy formulace politicky kompromisní a vnitřně
rozporné.“
Budeme
potřebovat skromnost a pokoru a zároveň odvahu. Pokoru před přírodou, která
přežije i bez lidí, zatímco lidé bez přírody přežít nemohou. Odvahu nazývat
věci pravými jmény, odvahu kritizovat mocné, kteří smysl pro skromnost a pokoru
nemají.
Má
odvahu Martin Bursík, když kritizuje Václava Klause za nepochopení principů
klimatické změny a podílu člověka na ní? Projevují Martin Bursík a početná
skupina novinářů odvahu, když prezidenta Klause nejen věcně kritizují, ale
přecházejí i do osobních útoků? Myslím,
že ne. V určitém smyslu totiž globalizace pokročila natolik, že je snadnější
„kopat“ do prezidenta vlastního státu, než pravdivě pojmenovat postavení jediné
supervelmoci z hlediska vzorců výroby a spotřeby na globální úrovni.
V
pohádce „Císařovy nové šaty“ to bylo dítě, které zvolalo památnou větu „Císař
je nahý!“ Ale příběh neskončil tím, že to řeklo dítě. Příběh skončil tím, že se
tuto pravdu přestali bát vyslovit a začali ji opakovat všichni přítomní.
Politik,
který ve volbách do Poslanecké sněmovny získal Straně zelených větší procento
hlasů než Ondřej Liška, Přemysl Rabas, Věra Jakubková nebo Olga Zubová, a jen
díky nespravedlivému systému přepočtu mandátů se nestal poslancem, překladatel
a autor odborných slovníků, předseda Pardubické krajské organizace Strany
zelených Pavel Křivka je „velkým dítětem“ české politiky. Byl to on, kdo jako
delegát letošního sjezdu Strany zelených řekl památnou větu „Spojené státy jsou globálním parazitem“. Přestaňme se bát a opakujme ji spolu
s ním: „Spojené
státy jsou globálním parazitem“.
Pro
praktické uplatňování trvale udržitelného rozvoje, tedy nejprve pro zahájení
cesty k němu, budeme potřebovat skromnost, pokoru a odvahu. Nejen odvahu říkat
věci, které stejní politici a novináři, kteří spílají Václavu Klausovi, označí
za laciné a populistické. Také odvahu opravdu důsledně změnit environmentální
politiku svého státu. Odvahu žádat nejprve zásadní změnu vládní Strategie
udržitelného rozvoje, která je tak špatná, že ani nestojí za kritiku.
Jedním
z úkolů konferencí jako je tato je dávat doporučení pro politickou sféru.
Závěrem se proto pokusím formulovat dvě teze:
1) Strategii
udržitelného rozvoje České republiky je nutno zásadně přepracovat. Je nanejvýš
vhodné vycházet přitom z návrhu nepřijatého vládou Stanislava Grosse, návrhu
zpracovaného v roce 2002 autorským týmem Ivana Dejmala pod patronací Českého
ekologického ústavu.
2) Česká republika potřebuje politiky,
jakým je Pavel Křivka.
Děkuji
Vám za pozornost.
Literatura: Návrh strategie udržitelného rozvoje ČR, Český
ekologický ústav 2002, hlavní dokument aktuálně dostupný zde: http://sustainable.cz/ceusurhlavni.htm
____________________________________________________________________________